Strach vede k hněvu, hněv k nenávisti, nenávist vede k utrpení...Strach je cesta k Temné straně...

Cenu za neprotivnější klientku vyhrává:

9. března 2017 v 1:59 | Moje maličkost |  Koordinátorka sro.
O tom, že naše práce není jen o dělání si srandy z klientů v nouzi, jsem již psala. Psala jsem i o tom, jak mě složil jeden nepříjemný klient, kvůli kterému jsme chtěla všechno vzdát.
Dneska budu psát o tom, jak mě podobný klient nerozhodil, ale spíše pobavil, což vypovídá o tom, že za rok a půl se člověk stane imunní vůči kreténům.
Všechno začalo tak, že k nám volala paní, že je v Německu a že chce jen pujčit náhradní auto, protože to její jede jen na dva válce. Kdyby to řekla normálně, bylo by to fajn, ale ona to řekla stylem "Teď jsme tady, chci náhradní auto sem, chci ho hend a koukejte to nějak udělat a nechce nic hradit-všechno zaplaťte"
Snažili jsme se ji vysvětlit, že na smlouvě má nějaké podmínky, které by bylo fajn dodržovat, ale hned nám začala sprostě nadávat, že má na místě dítě a že chce vše hned.
Už jsme ztratili zájem to nějak proklientsky řešit a řekli jsme si, že budeme striktně dodržovat podmínky.
Jen podotýkám, že podmínka pro zapujčení náhradního vozu je nemožnost opravy porouchaného auto do 12hod-takže nic nervydrásajícího. Měla nárok i na ubytování, ale to nám omlátila o hlavu.
Takže jsem ji sdělila postup, ona mě zjebala, že přeci musíme udělat to, co chce, že jsme k ničemu a banda kreténů.
Tak teda ok. Zavolala jsem do servisu, zda to auto jsou schopni opravit, tam mi Němec sdělil, že nein! a mohla jsem jít z vesela volat naší kyselý rybiččce, že náhradní auto jí zajistíme.
Tak jí volám, zvedla mi to již v o stupínek lepší náladě, a říkám, že nárok na auto má, a kam že to teda máme přistavit.
Pani se ušklíbla do telefonu s tím, že než mi to vyhláskuje, tak tu budeme do Velikonoc, protože jsme jí řekla, že neumím už moc dobře německy.
No, když jsme se nějak domluvily, kam že jí to auto máme přistavit, sdělila mi suše, že si auto vyzvede v místním servise.
OK, jedeme dál, tohle nemá cenu komentovat.
Jen jsem jí řekla, že to není náš dodavatel, takže si to bude muset zaplatit a pak donést fakturu na pojišťovnu,a by jí to proplatili.
Pak mi řekla, že servis jí s autem nedovolí vycestovat přes hranice. Tak jsem jí nabídla, že jí přeci jen zařídíme auto my, ale že to bohužel bude 1-2 hodiny trvat, než ho tam přistavíme.
Tak mě znovu zjebala s tím, že nic nechce.
Mezitím mi i několikrát sdělila, že si bude stěžovat a že zruší všechny pojistky a že jsem neschopná. Na to jsem jí jen řekla, že je to čistě její věc a dál jsem se culila jak měsíček a hnůj.
Pak mi ještě vyhrožovala, že si na mě bude stěžovat u generálního řiditele. Přemýšlela jsem o tom, zda jí řeknu, že klidně může, že je to můj známý a že už jsem s ním dlouho nekecala, takže to uvítám. Nakonec jsem jen řekla, že je to čistě na ní a dál jsem se culila.
Doteď nezavolala.
Dřív by mě tohle rozesmutnilo, ale teď si jen říkám, kdo s takovou fúrií mohl mít dítě.
My se snažíme vždycky nějak lidem vyhovět, ale kurva nejsme otroci. Když něco nejde, tak to prostě nejde a šmytec.
 

Zprávy od klientů

27. ledna 2017 v 4:35 | Moje maličkost |  Koordinátorka sro.
Nejen hláškami je člověk živ. V práci kromě vykecávání po telefonu používáme i psané formy vyjadřování, a tak občas mailem nebo sms přijde fakt perlička.

Klientovi jsme sháněl náhradní vůz:
Dobrý den, věřím, že byla vybrána Škoda Octavie, Fabie totiž neni automobil, ale jakysi druh slozite specifikovatelneho stroje. Mockrát dekuji za rychle jednání a přeji hezky den.


Tato zpráva nebyla pro nás očividně:
Vytrhlo se a ohlo poloosou a tlumič vole.

Odtahová služba dorazila a...:
Dobry den už mi přejeli trojuhelnik

Ne vždy se to povede dle představ:
Asistencni sluzba dorazila ale sam zapadl, nakonec me vytahli znami takze je zbytecne platit za odtah.Pro priste poslat zkusenejsi lidi.


To také nepatřilo nám. Škoda:
Diky za brambory vynikajici pa drahousku

Když je sníh a led, chvilku to trvá:
Dobrej, rychlost nic moc teda

Když si klient uvědomí, že byl na nás protivnej:
Stydím se a moc! A děkuju a moc.Omlouvám se.!

Jasně a stručně:
Ano, pomohl mi nastartovat. Baterie je v kelu.

Jak kontaktovat klienta:
Jsem na festaku, pište kdyztak SMSky.

A na závěr zaklínadlo. Nebo co to je:
uqaquwaayaza


Mějte se a nebourejte

Trolling od vlastního auta

27. ledna 2017 v 0:47 | Moje maličkost |  Střípky z mého života
Jak jsem se již zmínila, koupila jsem si auto. Alfu Romeo, 17 let starou. A také jsem se již zmínila, že mi řízení moc nejde.
No a ta moje Alfina to asi nějak vycítila. Jela jsem s ní jen jednou a hned na to začala vyvádět a simulovat propadlou spojku.
Jelo se mi s ní fakt dobře ty dva kilometry, ale ona z toho asi měla jiný pocit a řekla si, že dokud se nenaučím jezdit, tak mě za volant nepustí. Sice jsem ji ukecala aby mi alespoň dovolila dojet zpátky domů, protože se mi fakt nechtělo volat odtahovku před barák našich.
Přítelovi jsem řekla, že ji nějak zlobí spojka, ať se na to koukne. On přišel, nasedl, a spojka krásně fungovala. A fungovala ikdyž s ní jel do Prahy na garančku.
Tak jsem si řekla, fajn, už to snad bude dobrý.
Chtěla jsem jet asi o 3 dny později k doktorce do vedlejší vesnice, tak nasednu, nastartuju, zařadím a chci vyparkovat a nejdnou spojka udělá "pfuuu" a spadne opět dolu k zemi. Tak jsem tam tak seděla, zkoušela jsem Alfině promlouvat do duše, ale nic, spojka si krásně padala dál. No, tak jsem šla pěšky. v -10°C.
Sednul si do ni přítel a světe div se-spojka krásně fachala.
Tak jsem si řekla oukej, asi nějaká chvilková slabost. O 2 týdny později jsem si do ní sedla znovu. A bum, nešlo řadit. Ať jsem zkoušela, jak jsem zkoušela, nešlo to. Spojka sice držela, ale byla zablokovaná páka. Tak k ní přišel přítel a najednou to šlo. Potvora. Body k dobru má ode mě jen za to, že nastartovala po 2 týdnech na mrazu.
Já chápu, že se bojí, jelikož opravdu nejsem extra řidič, ale ještě jsem ji nenabourala.
Asi má nějakou outlocitnou dušičku, nebo má strach z žen, jelikož její bývala majitelka s ní jednou nedobrzdila, a od té doby ji zdobí prasklý blatník.
Když nad tím přemýším, možné to je. Přeci jen - auta nezapomínají a mají svou hlavu.
Ale o to víc ji mám ráda, je to můj vystrašený mazlík a ikdyž s ní nemůžu jezdit, aspoň se na ni můžu koukat. Smějící se
Teda zatím, protože čekám, až přede mnou strachy ujede za roh.
Zajímalo by mě, jak si ji mám ochočit. Mám ji koupit olej do motoru? Nálepku na spoiler? Netuším.
Možná se jí ani nelíbí jméno, které jsem ji dala - Rakvička (protože je černá). Jasně, mohla jsem zvolit lepší jméno, ale mě prostě nic jinýho nenapadlo a pořád je to lepší než Hrobeček, jak jí říká jeden známý. A nemyslela jsme to zle. Jen jsem trošku morbidní člověk. A většinu času ji stejnak říkám Beruška, Zlatíčko, nebo Čumáček.
Ale tak aspoň umí dát najevo svůj názor a nenudím se s ní.
O víkendu se chystám za našima, tak čekám, co bude simulovat tentokrát. Tipuju zamrzlý zámky, nebo brzdy.
Jestli má někdo z vás nápad, jak vysvětlit autu, že se nemusí bát, tak se podělte.
Zkoušela jsem ji říct, že jsem za ni nedala výplatu jen proto, abych ji hned nabourala. Nepomohlo to.
Zkoušela jsme ji drbat za volantem. Nepomohlo to.
Takže budu ráda za další rady. Smějící se
 


Něco o kráse

19. ledna 2017 v 21:23 | Moje maličkost |  Přemítání o věcích závažných i banálních
Moje bývalá spolužačka stále vymetá kdejaké soutěže krásy, tudíž na mě občas na FB vykoukne příspěvek typu "Hlasuje pro mě".
Nikdy jsem takový pípoviny neřešila, během puberty jsem se smířila s tím, že jsem spíš zvíře, než kráska, a o to víc jsem se u lidí zaměřovala na charisma a nitro, než na das Gesicht.
Ale poslední dobou na mě pořád vyskakují právě odkazy na Miss, Supermiss, Megamiss, Missímiss, Zmiss a podobně.
A pak se člověk diví, že je tolik holek nešťastných z toho, jak vypadají.
Pravda, ty holky na soutěžích krásy vypadají pěkně, jsou hubené, mají velká prsa, pěkný zadek, jsou vysoké, mají bezchybně vypadající pleť a zkrátka jsou k sežrání. (Nepočítám samozřejmě miss xxl a podobné soutěže, protože i tak se lidstvo upíná spíše na ty hubené miss)
A pak jsou tu holky, které na tyto missky koukají a vyhazují sebevědomí oknem.
Jo, když je člověk tlustej, tak s tím může udělat to, že zhubne, začne cvičit a tak, ale když je vzrůstu nevyvinutého hobita a má hrudník jak tenisové kurty, tak mu cvičení moc nepomůže.
Přiznávám, že když jsem viděla ty fotky holek z obálek, bylo mi líto, jak vypadám. Najednou jsem byla hrozně povrchní.
Na chvilku jsem se přestala mít ráda a nejradši bych se spláchla do záchodu. (Výhoda mého vzrůstu-asi bych se tam vešla)
Ale pak jsem se zamyslela. Vzhledem k tomu, že nenosím make-up, nemám žádnou plastiku, nikdy jsem neměla barvené vlasy a nijak zvlášť neřeším módní trendy, tak mě vždycky lidi brali díky mému smyslu pro humor. Kam jsem přišla, tam se lidi smáli. Dřív jsem byla takový roznašeč dobré nálady, bavič, šašek, magor a podobně. A mě se líbilo tvořit úsměvy na tvářích ostatních.
Ano, občas si do mě lidé rýpali kvůli tomu, jak vypadám, pořád se mě snažili přinutit ke změně, ale já si dál jela podle sebe.
Jenže i tak mě občas zamrzí, že jsem se nenarodila hezká. Že nikdy nebudu "ta hezká holka", ale jen "ta vtipná", případně "ta divná"
V dnešní době se hodně dbá na vzhled. I v mé předchozí práci mi taktně naznačili, že jsem na jejich nóbl společnost ošklivá, a pak mě vyhodili. (Fajn, taky jsem jim nabourala auto, ale to jim patří).
Naštěstí teď dělám práci, kde mě cizí lidi nevidí. Sice se občas snažím chodit namalovaná, protože občas je fajn, když na vás kluk koukne, protože vám to sluší. A přiznejme si-my ošklivky se s tím často nesetkáváme.
Říkám ošklivky, ale není to myšleno zle. Každý je svým způsobem krásný, ale v dnešní době je krása brána hodně přísně.
Například výběrové řízení pro Emirates. Přítelkyně mého kolegy a moje kamarádka se tam hlásily, ale co mi oba vyprávěli, tak mají hooodně vysoké požadavky. Jakmile nemá holka správně zapilované nehtíky, nebo někde tetování, nebo gram tuku navíc, má smůlu.
Je to sice pochopitelné, že taková společnost chce mít tu nejlepší prezentaci, ale kdo vlastně určil, co je hezké a co není?
Lidi jsou strašně povrchní, nejvíc je zajímá vzhled, peníze a kontakty a city, myšlenky a názory jsou na posledních místech.
Já se vždy snažím být statečná a těm hezkým holkám nezávidět, ale někdy je to fakt těžké. Kdybych na každém rohu neviděla mnohdy i upravené fotky modelek s popisky typu "Krása největší", "Omdlíte okouzlením", "To nejhezčí, co jste kdy viděli", tak jsem se sebou spokojená, ale takhle je to těžké, když vím, že jediný způsob, jak by mohli lidi omdlít, když mě uvidí, je sundat si ponožky.
A to do svých pocitů nezapočítávám ani fakt, že mám přítele. Mnoho holek má daleko větší komplexy z toho, že si nenajdou chlapa, jen proto, že mají prsa velikosti atomu, vzrůst Froda Pytlíka a tvář podobnou bublinkové fólii.
Já měla štěstí, že i přes tento výpočet věcí toho přítele mám a dokonce mu přijdu roztomilá, hezká a milá.
Je to smutné, protože to jsou většinou kluci/chlapi, kdo není tak povrchní.
Většina normálních chlapů je ráda, že má ženskou, která umí vařit, má ráda sex, je chytrá, je věrná a existuje. To jak vypadá, jde často až na spodní příčky priorit. A pokud chlap řeší jen velikost prsou, není to chlap úplně pro život.
Je pravda, že každá žena by o sebe měla dbát alespoň z hygienických důvodů. Mýt se, mýt si vlasy, občas se oholit, občas se navonět pro svůj dobrý pocit (krásná vůně zvedne náladu především svému nositeli), čistit si zuby, stříhat si nehty a starat se zkrátka o své tělo.
A co si budeme povídat-čistá, upravená (nemyslím make-up, myslím umyté učesané vlasy-případně upravené dle situace a délky vlasů, umyté zdravé zuby atd.), usmívající se žena je krásná, ať už je vysoká jako černošský hráč basketu, nebo jako desetileté dítě, ať má v podprsence melouny, nebo borůvky, nebo má oči daleko od sebe, velký nos, úzké rty, uši jako slon Dumbo, nebo jiný "defekt".
A abych nemluvila jen o ženách. I muži mají své sebevědomí zatěžované propíráním velikosti penisu, množstvím svalů, správnou výškou a podobně.
Kurva, je fuk, jak ten kluk vypadá, když se nelíbí někomu, bude se líbit jinému.
Nejradši bych všechny soutěže krásy zakázala, nebo bych alespoň povolila účast všem, kdo nejsou zrovna vrazi, zloději a podobní.
Nedávno jsem se bavila se svou nejlepší kamarádkou právě o miss a já z legrace navrhla, že by byla sranda se přihlásit.
Jenže pak jsme obě přestaly žertovat, protože nám bylo jasné, že když bychom přišly před porotu, asi by překvapením spadli ze stolu, cože tu jako chceme.
Pro veřejnost prostě nejsme hezké. Ale to nám nebrání si užívat života. Upřímně si myslím, že kdybychom se my dvě dostaly na nějaké miss soutěži před diváky, hodně lidí by s našimi názory souhlasilo.
Celý tento článek je asi jen flus v moři, ale já potřebovala jen svěřit a smířit s tím, že jsem se narodila pro většinu lidí ošklivá, ale s velkým charisma.
A proto prosím všechny holky a kluky, kteří o sobě pochybují, jelikož nevypadají jako modelky a modelové, aby se na to vykašlali a začali dělat naplno to, co je baví a co má smysl. Člověk nemusí být nejlepší na světě, ale musí být šťastný z toho, co dělá.

Další dávka hlášek

17. ledna 2017 v 16:42 | Moje maličkost |  Koordinátorka sro.
Abych si nerýpala jen do řidičů, tentokrát se podělím čistě o své přeřeky, faux pas a vtípky.


  • Musíme pracovat a myslet rychle, proto můj mozek občas myslí rychleji, než já mluvím. A tak jsem paní do telefonu řekla místo "Zapsala jsem zde, že jste se mnou hovořila", "Já jsem zde uhořela." Naštěstí si toho paní nevšimla, ale já měla co dělat abych se nezačala smát.


  • Pán naboural svou milovanou Alfu, tak jsem se ho zeptala, zda ji ještě má smysl opravovat. Když mi se zděšením řekl, že je to jeho brouček, ujistila jsem ho, že mám taky Alfu, a nemyslím to zle. Tak se začal smát.


  • Mluví na mě řidič auta, které patří jeho otci. Vzadu je slyšet hlas dalšího člověka, tak mu říkám "Slyším vzadu vašeho otce, vy jste na místě 2 tedy?" a on oponuje "To je moje mamka." Ani jsem nevěděla, co říct.


  • Volá mi odtahář, abych mu poslala garanci platby za odtah. Tak spolu počítáme výslednou částku: "3658" "Ne, 3651" "Tak teď mi to vyšlo "4000" "Bože, a mně 3752" "Kašleme na to, uděláme průměr a pošleme to takhle."


  • Další odtahář volá, že chce vědět, zda má jeden klient nárok na odtah. V zájmu zachování osobních údajů tuto informací nesmíme sdělit nikomu jinému než majiteli, nebo příbuznému, tak mu říkám, že nám musí zavolat přímo majitel vozu. A odtahář na to "Víte, to je moje mamka, která měla nehodu, takže vám nebude mít moc prostor volat."Asi tři minuty jsem se mu omlouvala.


  • Klientka mi hláskuje SPZ. " "E" jako Emil" já píšu: "M" jako EMil" a divím se, že mi to nechce najít žádné auto.


  • Posílám objednávku na odtah Fordu Mondeo a za chvíli mi volá zděšeně odtahář, na co jsem ho to poslala. Koukám tedy ještě jednou na tu objednávku a tam vidím Ferrari 911. (Auta se propisují podle počátečního písmena, takže občas dojde k překlepu)


  • Bavíme se s kolegyní o tom, jak asi vypadá jeden náš obchodní partner z Německa, děláme si z toho trošku srandu, ale já se snažím krotit, protože mu v tu chvíli volám kvůli jednomu případu. Je to hrozně fajn chlap, zná nás a můžeme se s ním bavit celkem uvolněně. No a já, jak jsem veselá z té debaty s kolegyní, se začnu smát do telefonu jak magor a stěží jsem schopná se představit. On tam chudák čeká, co ze mě vypadne, já se mu omlouvám a do toho strašně škytám a snažím ze sebe dostat, co potřebuju. Nakonec se začne smát i on a až po 5 minutách jsem schopná mu říct, o co vlastně jde. Do toho se vedle tlemí kolegyně a dělá na mě posunky.


  • Volám odtaháře, a abych trochu zamachrovala, chci ho oslovit přímo jeho příjmením, ještě než se představí on sám. No, ale co čert nechce, oslovím ho příjmením jeho hlavního konkurenta, kterého nesnáší. Vysvětlovalo se mi to fakt těžce…


  • Jednou mi volala klientka Tupá. Mluvila jako chlap, a já ji celou dobu oslovovala jako chlapa. Naštěstí si toho nevšimla, nebo už je zvyklá.


No a už mě nic nepadá. Tak snad příště další várka.

Co dělat, když auto nejede.

8. ledna 2017 v 21:05 | Moje maličkost |  Koordinátorka sro.
Rozhodla jsem se, že na chvíli si přestanu dělat bžundu z lidí, co k nám volají, a zkušenosti z práce předám trochu užitečnější cestou.
To, že auto nejede způsobují hlavně dva faktory:
1) Nabourali jsme
2) Auto se porouchalo

Pokud jsme nabourali a není to zrovna činnost, kterou provádíme 3x denně, je logické, že nás to rozhodí.
Ale i tak je třeba zachovat chladnou hlavu a smířit se s tím, že to, co jsme potřebovali nutně stihnout, asi nestihneme.
A ne nadarmo se říká, že pokud nejde o život, tak jde o hovno.
Takže je potřeba se smířit s tím, že jsme nabourali, nešílet, a začít s čistou hlavou jednat. V následujících bodech projdeme klasickou nezávažnou nehodu. Pokud došlo ke zranění, je rozhodně nejvyšší priorita postarat se o zraněné, ať už jste účastník, nebo kolemjdoucí. Pokud jsou všichni účastníci neschopni událost řešit z důvodu zranění, je třeba zavolat prvně sanitku a poté hned policii-ti už se o vše postarají.
1. Pravidlo- kdy volat policajty u běžné nehody:
a) pokud se celková škoda vyšplhá před 100 000CZK
b) pokud došlo ke zranění některého z pasažérů
c) pokud došlo ke škodě na majetku 3. osoby (/nabouraný plot, lampa, cizí auto zaparkované na ulici, atd.)

2. Pravidlo-zabezpečení a opuštění místa činu:
Pokud se jedná o malé ťuknutí na křižovatce, většinou se nikomu nic nestane a není třeba hledat lékárničku a študovat na YouTube videa na první pomoc. Jen je potřeba odhadnout rozsah poškození ( a pokud možno, odjet s oběma auty na nějaké bezpečnější místo, protože vypisovat papíry v křižovatce není moc dobrý nápad. A pokud nelze, tak hlavně dobře označit trojúhelníkem).
Takže pokud z auta nic neteče, nečouhají plechy do stran a kola nejsou někde zakutálená za rohem, je dosti pravděpodobné, že auto utrpělo jen oděrku, se kterou lze dojet do nejbližší nemocnice opravny.
Pokud ale auta nejsou pojízdná, je třeba zavolat nám (tj. zavolat nejlépe na 1224 a tam jim říci, u jaké pojišťovny máte pojištění auta-je jedno, jestli havarijní, nebo povinné). NEVOLAT servisy, ti mají své lovce nehod, což jsou ve většině případů hovada.

3. Pravidlo-sepsání události bez přítomnosti policie:
Než z místa činu ujedete, doporučuji se seznámit s majitelem druhého vozu a zjistit, jak je na tom jeho vůz.
Pokud utrpěl také jen oděrky, a sám řidič je OK., tak je potřeba si jen vyjasnit, kdo měl přednost, kdo kam měl či neměl jet, všechno to sepsat do euroformuláře a až bude klid, tak to nahlásit na pojišťovně. Čím dřív, tím líp.
Často se potýkám s dotazem, co je číslo zelené karty, tak jen pro info: to je to dlouhé číslo: CZ/kód pojišťovny/číslo smlouvy.
Je úplně jedno, jestli políčko A vyfasuje viník, nebo poškozený.
Poté co účastníci sepíší povinné údaje, viník si vezme originál, ten pak dá své pojišťovně, u které má povinné r., poškozený 2 kopie a jednu dá na pojišťovně a druhou si nechá.

4. Pravidlo-jak postupovat, pokud auto není pojízdné:
Zde nastupujeme na řadu my-koordinátoři asistenčních služeb.
Každé auto musí mít minimálně povinné ručení, u kterého bývá alespoň asistence při nehodě. Tzn, že má nárok na odtah do nejbližšího servisu.
Jak jsem již řekla-pokud si člověk nepamatuje, u jaké pojišťovny je pojištěn, je nejlepší zavolat Linku pomoci řidičům, kde nahlásíte SPZ a dle České kanceláře pojistitelů zjistíme, kde je auto pojištěné.
A nebo to můžete najít sami na tomto veřejném odkazu https://ic.ckp.cz/ICwww/servlet?_page=searchSPZ&lngID=1
Na konkrétní asistenčce pak zjistíme, na co máme nárok a pošleme odtahovku. Délka čekání na odtah je cca 1hod. v normální situaci a cca 2-3 hod při sněhové kalamitě, nebo v létě v sezóně. (Nestíháme poslat 50 odtahovek najednou.)

5. Pravidlo-domluvit se co nejdříve s pojišťovnou
Čím dřív to nahlásíte, tím dřív to máte z krku. Operátoři na likvidačním oddělení se vás zeptají na otázky, co je zajímají, napíšou si to a pak už vás jen obeznamují o postupu. Nebolí to, opravdu ne.
A je dobré vozidlo nechat opravovat v servise, který má smlouvu s vaší pojišťovnou, jelikož je tam prostě jednodušší jednání.
A rychlejší.
A pak jen čekat, až se věc úplně nevyřeší.



A co dělat, když má auto poruchu?

1. Pravidlo-zkusit zjistit, kde nechal tesař díru:
Pokud teda zrovna nejste v noci na dálnici-to je potřeba rychle volat policii, aby vás označili, i když to není nehoda!
Máte dost paliva? Dost oleje? Vážně? A kontrolovali jste to? Ano? No dobře, jdeme dál.
Je nabitá baterka? Nevíte? Že při startování auto jen cvaká? Tak to by mohla být baterka. Máte možnost baterku nabít, nebo poprosit souseda o šťávu? Ne? Ok, pošleme mechanika.
Že start nepomohl a bude to něco jiného? Ok, pošleme odtah.
Že vám spadla spojka? A zkoušeli jste ji vrátit? Ano? A co teď? Že dobrý? Super.
Že zase spadla? A nemáte vy náhodou Renault? Že ne? Ok, pošleme odtahovku. (Tady trocha ironie-spojka mi na tý mojí Alfě už taky 3x spadla-musím do servisu)
Že to auto přestalo jet za jízdy? Fajn, pošleme odtahovku, nemám čas řešit po telefonu diagnostiku.

2. Pravidlo-domluvit opravu v servise
Na naší asistenčce nedomlouváme opravy v servisech-to musí každý sám. A dokud v servise neotevřete zakázku, na auto se nikdo ani jedním očíčkem nepodívá.

3. Pravidlo-starat se o své auto, jako by to byla vaše kočka/pes/papoušek/matka/dítě/kůň/velbloud/delfín apod.
Protože hýčkané auto se hned tak neposere. Pokud to ale není Renault, nebo Alfa Romeo. :-D

Ale hlavně nezapomenout zachovat chladnou hlavu. Sice se vám v jedné vteřině všechno podělalo, ale vy stále žijete, tak není důvod šílet, vše se dá vyřešit, ale život neumí vrátit nikdo.

Karma!

13. prosince 2016 v 17:46 | Moje maličkost |  Koordinátorka sro.
Kromě veselých hlášek naše práce obsahuje i nevyhnutelný střet se smrtí. Ne tak často a ne z první řady, ale mimo lehkých nehod a poruch zajišťujeme i odtahy na žádost policie. A to bývají zpravidla odtahy po větších nehodách, kdy nejsou řidiči schopni objednat odtahovku sami. Většinou je to protože mají větší zranění, utekli v šoku z místa, a nebo jsou již po smrti.
Nikdy není veselé zajišťovat odtah s vědomím, že řidič a posádka jsou již po smrti, ale nedá se tomu vyhnout a někdo to udělat musí.
Ne vždy ale je celá věc tak tragická, jak se na první pohled zná. Následující příhoda se stala mé kolegyni na noční směně a stojí za to:
Někdy nad ránem se k nám na dispečink dovolali policisté a žádali odtah Felicie po smrtlené nehodě. Jednalo se o náraz do stromu ve vysoké rychlosti, řidič neměl šanci, auto zkončilo rozpůlené. Na místo byla vyslána místní odtahová služba, jejíž majitel byl zároveň dobrým kamarádem majitele bouraného vozu, takže se znal i s jeho ženou, které se hned vydal tuto smutnou událost sdělit. Ta se okamžitě vydala i s odtahářem na místo nehody, kde se jí naskytl opravdu strašný pohled. Auto jejího muže na dvě půlky, mrtvé tělo obklopené policisty, sanitka a pobíhající doktoři. Protože se to stalo ve vesnici, kde se všichni znali, každý se ji snažit uklidnit a ukonejšit.
Ale všechno bylo marné.
Jenže k místu nehody se dostavil ještě jeden člověk, očividně zmatený a naštvaný, když viděl své auto rozstřelené u stromu, svou plačící ženu a celé to boží dopuštění.
Všem šokovaným účastníkům ale rychle situaci vysvětlil: Když totiž chtěl jet z práce domů, zjistil, že mu někdo ukradl auto se všemi věcmi v něm. A protože to domů neměl daleko, rozhodl se, že pujde pěšky. Jenže už nevěděl, že se mezitím stačil zloděj v jeho autě vybourat takovým způsobem, že nikdo nedokázal tělo identifikovat.
Takže sice přišel o auto, ale nepřišel o život, což je o dost cennější.
Sice i v této příhodě zemřel člověk, ale neměl krást a jet jako debil, takže se mu prostě jen vymstilo jeho zlé jednání.

Moje první Alfa

10. prosince 2016 v 7:27 | Moje maličkost |  Střípky z mého života

Protože se mi v práci daří a nemám za co utrácet, rozhodla jsem se, že si pořídím auto. Napůl mi to navrhnul můj drahý, jelikož ho asi přestává bavit pozice osobního taxikáře.

No a nebyla bych to já, kdybych si nepořídila nějakou Itálii. Původně jsme s Princem uvažovali nad Puntem, ale nakonec vyhrála Alfa.

Jsem člověk, který se musí být pevně rozhodnutý, že něco chce, jinak si to nekoupí. Proto bylo docela složité něco vybrat, protože u žádného auta jsem si nebyla jistá.

Chtěla jsem něco malého, černého, co by se jmenovalo MiTo. Jenže až tak se mi v práci nedaří, tak jsem se musela smířit s jiným modelem. Z černé jsem ale ustoupit nechtěla. Klidně bych brala Felicii, kdyby byla černá.

Naštěstí jsem Felicii nemusela brát, jelikož se našla příležitost koupit AR 146 od jednoho alfisty. Když mi ji Princ ukázal, nebyla jsem pevně přesvědčena, nějak se mi nelíbila, ale i tak mi vrtala v hlavě docela dlouho. Poprvé jsem řekla, že ne, že chci něco menšího. Podruhé jsem se na ni podívala s tím, že by asi nebyla špatná, na potřetí jsem byla přesvědčená, že je ta pravá.

A pak mi to došlo-úplně stejný postoj jsem měla k Princovi na začátku naší známosti.

No a lepšího kluka jsme si přát nemohla, tudíž i to auto bude to pravé.

Sice je ještě o něco větší než Princova 147, vypadá spíš jako BMW 3 z roku 2000, než jako MiTo, ale je krásně černá.

Asi po pátém shlédnutí fotek majitele a jeho informaci o tom, že má ještě jednoho zájemce, jsem si řekla, že tohle auto prostě bude moje.

Princ se s ním domluvil na setkání, domluvili jsme se na postupu, zaplatila jsem a jelo se domů.

Protože ještě nejsem úplně zvyklá na jízdu ve tmě, v pátek v centru Prahy, odřídil cestu domů můj drahý, za což jsem mu vděčná.

Ještě jsme se stavili u našich, abych se pochlubila a konečně se jelo domů.

Mám z toho moc dobrý pocit, protože jsem konečně plnohodnotná Alfistka. A už se těším, až si zajezdím.

Jen jsem ještě nevymyslela jméno.

Zimní hlášky z platformy.

6. prosince 2016 v 21:32 | Moje maličkost |  Koordinátorka sro.
Začala zima a na naší práci je to znát.
Každé ráno se musíme popasovat s nejčastějšími výmluvami, proč dotyčný není s autem na silnici, ale nachází se ve svahu, na obrubníku, ve stromě, na střeše, v jiném autě, na cizí zahradě, nebo v potoce.
1) Byla mlha, neviděl jsem zatáčku a tak mě to vyneslo.
Překlad: Jel jsem jako kretén mhla nemlha, protože jsem doufal, že když pojedu rychle, tak tý mlze ujedu.
2) Bylo náledí, vozovka je tu jako zdrcadlo.
Překlad a: Jel jsem jako kretén, led neled, protože jsem doufal, že se rychlou jízdou rozpustí.
Překlad b: Mám letní gumy, ale je mi to jedno.
Překlad c: Jsem prostě debil, co neumí jezdit bezpečně pomalu.
3) Paní mi nedala přednost a já to už neubrzdil.
Překlad a: Neuznávám ženský za volantem, moje vina by to nebyla, ani kdybych jel na červenou. Paní jsem tam vjel tak rychle, že mě nemohla vidět.
Překlad b: Pani neumí řídit a já neumím brzdit na letních gumách.
Překlad c: Pani neumí řídit.
4) Vyhýbal jsem se srně/kanci/zajíci/vlaštovce/jelenovi/babičce/lvovi/žirafě
Překlad a: Svítil jsem dálkovýma světlama jako Praha na Silvestra, takže to zvíře prostě panikařilo.
Překlad b: Protože je všude sníh, a já jel jako blbec a ještě ke všemu na letních gumách, tak jsem to neubrzdil, a nenapadalo mě nic lepšího, než místo -dosaď zvíře- trefit dub.
5) Dostal jsem smyk.
Překlad a: Mám letní gumy a jel jsem jako bych měl u zadku turbo.
Překlad b: Jel jsem rychle, nevšimnul jsem si zatáčky a už to jelo.
Překlad c: Prostě jsem dostal smyk.

Ok, dělám si z toho srandu, já vím. Ale ono to ani jinak nejde, když pořád slýcháme to samé. Alespoň občas to lidé ozvláštní.
"V jakém jste vztahu k majitelce vozu?" "Řekl bych, že debil, ale jinak jsem bývalý přítel."
"Hlavně, že to řidič přežil." "No, neříkejte dvakrát, já jsem na něho docela naštvanej."
"To Vás obdivuju, ve Vašem věku řídit." "Víte, já jsem ale s tím autem ve škarpě na boku."
"Dobrý den, slyšíte mě?" "Ježiš! Já někam volám?"
"Dneska ty lidi jezděj jako kreténi. Asi ještě nemají dárky na Vánoce."
"Můžete mi vytáhnout auto ze škarpy?" "Já ne, ale pošlu za Vámi odtahovku."

No a vtipné hlášky nás drží nad vodou v těchto chmurných časech.

Co se to s lidma děje?

28. listopadu 2016 v 23:40 | Moje maličkost |  Téma týdne
V mém okolí byla spousta párů, jejichž aktéři vypadali, že po tak dlouhé době spolu zůstanou už navěky a nerozdělí je ani motorová pila od Husqvarny. Jenže z ničeho se začaly tyto stálice rozpadat. A já jen stála opodál a sledovala jsem to asi jako dinosauři, kteří koukali na konec své existence. Sice se mě žádný rozpad netýkal osobně, ale sama žiju už 2 roky s přítelem a říkám si, v čem je náš vztah jiný, jakou máme šanci, že nám to vydrží? Vždyť máme to, co měli i ostatní-nemáme žádnou superschopnost, ani džina v lahvi, ani studnu splněných přání.
Není to dávno, co jsem s kolegyní bavila o jejím příteli. Jak je fajn, jak si rozumí, co plánují na příští rok a podobně. Byli spolu asi 3 roky, idylka, společné bydlení...
A najednou bum a skoro ze dne na den ho vystřídal jiný kluk.
A na otázku "Jakto?" přišla odpověď "Ani nevím, nějak to tak přišlo."
Nebo moje kamarádka. Byla taky s přítelem asi 3 roky, plány měli, tvořili na první pohled idylický pár a pak taky bum bác, a z velké lásky zbyly jen vrásky.
A pak další kamarádka. Taky idylka, všecho klapalo a zase bum. Všechno ze dne na den zmizelo.
Je mi jasné, že vztah nemůže skončit ze dne na den, ale že se začne den po dni tajemně vytrácet. Jako vánoční cukroví před Vánoci.
Jenže páry, co se mi takhle rozpadly před očima na sobě nenechaly do posledního dechu znát nějaké vytrácení, pořád vypadaly tak vyrovnaně a idylicky.
Jenže nic není, jak na první pohled vypadá. A ani jak se prezentuje. Nikdo z párů se nikdy nepřiznal, že by bylo něco v nepořádku, vždycky všechno bylo super, bezva, pomalu plánované svatby, nejlepší kluk/holka na světě, atd.
Nikdo nikdy neřekl "No, poslední dobou nám to moc neklape, protože Filoména/Hubert dělá to a ono, a mně se to nelíbí"
Taky mám za sebou jeden nepodařený vztah, ale tam jsem si nechtěla přiznat porážku, protože jsem se bála, že už budu navždy sama, což ve společnosti není úplně taktické.
Jenže to mi bylo 18 a myslela jsem si, že první láska bude trvat navždy.
Ale i tak mě občas přepadají myšlenky, proč to tehdy nevyšlo, co jsme udělala špatně, čeho se mám vyvarovat.
Mít dva vztahy za celý život asi není moc, ale pokud bych už do konce života zůstala s Princem, tak mi ani nijak nevadí.
Jenže má náš vztah šanci uspět?
Vždyť na začátku vztahu jsou oba človíčci zamilovaní, objevují nové a nové věci, které spolu můžou dělat, objevují nové záliby, objevují nové vlastnosti toho druhého a všechno je jedno veljké WOW!
A pak časem, kdy už je vše zajímavé objeveno, dostává slovo objevování nešvarů, uvědomování si, že to neustálé pískání není roztomilé, ale otravné, stejně jako tuny vlasů v odtoku.
Ale co s tím?
Žádný pár přeci není dokonalý, každý je svým způsobem otravný jako komár v létě.
Na začátku to vše vypadá tak krásně, máte pocit, že byste pro druhého skočili třeba i z mostu, připadáte si jako sobě souzeni, ale pak přijde zlom a láska je v p*deli.
Proč ale tolik párů toto rozčarování neustojí, ačkoliv si do poslední chvíle myslí, že ten druhý je ten pravý?
Teď čerpám od sebe. Když porovnám moje první okamžiky vztahu s bývalým a s nynějším přítelem, musím říct, že ty city byly vlastně totožné. "Bože můj, tak já mám kluka, co nevypadá je chytrej, pěknej, úžasnej, báječnej a sympatickej. Z toho bude pravá láska"
A myslím si, že tak to mají asi všechny holky. Zjištění, že kluk má stejné zájmy jako ony, dává naivní představu, že to značí lásku forever.
Jenže to tak úplně není. Ačkoliv se říká, že pravou lásku poznáme až když přijde, domnívám se, že každá láska na začátku vypadá jako pravá.
Je to tím objevováním. Něco jako když malé dítě dostane nějakou interaktivní hračku, u které objevuje, co všechno umí, co se s ní dá dělat a každý objev je jako Vánoce. A postupem času se hračka omrzí, dítě ji zahodí a nikdy si na ni už nevzpomene.
A nebo se stane to, že si k ní dítě vytvoří pouto, všude ji s sebou tahá, hračka s ním roste a i v dospělosti tvoří místo v srdci svého majitele. (viz já a moji plyšáci a dinosauři)
Ale co určuje jakou cestou se bude udávat osud hračky?
To je mi záhadou. Stejnou záhadou, jakou mi zůstává proč tolik vztahů tu svou pomyslnou hračku zahodí po tak dlouhé době a pak dělají, jako by snad ani nikdy neexistovala.
Cítím, že mně a Princi začíná období, kdy se rozhodne, co se s hračkou stane. Od té doby, co spolu bydlíme, viděli jsme jeden druhého ve stavech, které nebyly ani roztomilé, ani sexy, ale i tak spolu stále jsme, ačkoliv neshod máme poslední dobou nějak moc, víc než kdy jindy. Čekají nás první Vánoce a už jsme se zaskeli na tom, zda mít živý, nebo umělý stromeček.
Řeknete si, že je to blbost, ale není. Pokud se neshodneme na tomto, jak se budeme shodovat na důležitějších věcech?
Dost špatně, řekla bych.

V dnešní době jsou lidé líní něco řešit a přijde jim, že jednodušší řešení je prostě zdrhnout.
A tak místo toho, aby zatnuli zuby a hledali další věci na své hračce, tak ji proště mrsknou na půdu a zavřou navždy dveře.
Já jsem taková jemná dušička a skoro ke každé věci si vytvořím vztah a těžce se mi s nimi loučí. (Obrečela jsem i to, když táta s dědou táhli naši starou Škodovku na smrt na vrakáč, i to, když táta zaříznul velikonočního beránka-toho sladkého upečeného)
Možná proto je pro mě snažší udržet si dlouhodobý vztah, protože když se zamiluju, nedokážu se zamilovat do nikoho jiného-prostě to nejde. Asi jako nejde tučňákovi létat.
Ale i tak se bojím, že Princ nebude ten poslední. Sice se s ním cítím jako v nebi, ale stát se může cokoliv.
Kdo ví, jak to s naší hračkou nakonec dopadne.

Další články


Kam dál