Strach vede k hněvu, hněv k nenávisti, nenávist vede k utrpení...Strach je cesta k Temné straně...

Slunce svítí, my v práci jsme v ři*i

13. června 2017 v 21:06 | Moje maličkost |  Koordinátorka sro.
Není to jen zima, která nás denodenně vytěžuje na maximum. S prvním příznakem teplot vyšších než 10°C se roztodivná individua rozjedou po Evropě a zákonitě se jim tam porouchávají auta a když už se neporouchají, tak alespoň pár z nich z nudy trefí patník, kozu, svodidla, policistu, palmu a tak podobně.
No a protože je většina aut v naší moci, telefony u nás zvoní jak v obchodě se zvonky.
Ono je to dosti podobné jako v zimě, akorát místo ze sjezdovky volá klient z pláže.
I nálada lidí je stejná. V zimě jsou naštvaní, že musí mrznout na silnici, v létě se jim nelíbí, že jim svítí sluníčko na šešulku.
Ale zas je zajímavé jezdit prstem po mapě (tj: používat streetview) a říkat si: "Jak se mu sakra podařilo tady nabourat?"
Dělat asistence je dost podobné, jako hrát Cluedo:
Přijdete do práce, zapnete telefon a říkáte si, co vás dnes čeká: Škoda Octavia, v Chorvatsku, hřebíkem proražená pneumatika? Volkswagen Passat, v Itálii, mikrospánek do svodidel?
A na konci dne si jen můžete zapsat, kolikrát jste se trefili.
Co se léta týče, tak většinou řešíme Škodovky v Chorvatsku. Není to nic divného samozřejmě, ale na začátku je to k smíchu, na konci k pláči.
A hlavně jediný normální Škoda servis je v Záhřebu. Takže asi tak.
Ale to ještě nemluvím o Řecku. Zjistit od klienta, kde se nachází bývá na delší lokte, jelikož přečíst něco v té jejich klingonštině není sranda. No, teda pro nás ano, ale pro klienta ne.
A když už zjistíte, kde klient je, přijde další rána, protože servisy jsou buď v Soluni, nebo v Aténách. No ok, trochu přeháním, ale zrovna dneska jsem měla nejbližší autorizovaný servis 320km daleko od klienta.
A buď na to máš (asistenci) nebo solíš.
A do toho furt jen poslouchat: "Tak už přijeďte, je mi vedro, svítí tu slunce, nemám vodu, mám plno dětí, jakože fakt to dlouho trvá..."
Na to už nemá člověk co říct. Jet někam v létě bez vody je jako jet na to samé místo v zimě bez bundy.
Lidi jsou tupá stvoření.
Tak až někam pojedete, nezapomeňte si zabalit dost vody a náhradní klínový řemen
 

A takhle my si tu žijeme

13. května 2017 v 22:35 | Moje maličkost

Práce, kterou dělám vyžaduje krom dalším maličkostí i jednu velmi podstatnou věc-člověk musí být tak trochu praštěný a bláznivý, aby přežil ve víru lidí, kteří se ho den co den snaží nasrat.
Zrovna dneska jsme se na platformě sešli všichni v dobré náladě, což se nedalo říci o našich klientech, protože každý druhý hovor začínal slovy "Koukejte mi sem někoho poslat a to hned, jste všichni neschopní."
Jeden si dokonce myslel, že mu vyčaruju novou pneumatiku. (Měl defekt, neměl rezervu, pneuservisy zavřené a on to mermomocí chtěl vyřešit na místě)
Když sem to nadhodila kolegům na platformě, začala debata na téma "Jaké to je být Harry Potterem."
Každé vyproštění auta z pole by naši odtaháři zvládli zaklínadlem Wingardium Leviosa, přičemž by si i tak naůčtovali ztíženou práci, protože by museli švihnout i mávnout...
Zamčené auto by taky nebyl problém s použitím jednoduchého Alohomora.
A že je na místě moc lidí a nevejdou se do odtahovky? Nevadí, stačí zakřičet Avada Kedavra a máte klid.
A to, že jste ztratili klíče, není moc velký problém, protože Accio klíče vše napraví.
Ale co si budeme povídat. Nakonec jsme se shodli na tom, že všechno by napravilo to Avada kedavra, protože hovor typu:
"Dobrý den, mám poruchu a chci odtah okamžitě"" "Avada Kedavra, hajzle!!!" by vše vyřešil.
Sice by byl nezvyklý nárůst úmrtí při poruchách, ale vem to čert.

A takhle my si tu žijeme. Ne že bychom jen seděli na židlích a vedli takovéto debaty, my u toho musíme skákat, běhat, houpat se na židli a podobně. Jak to shrnul kolega>Jako malý děti.
Jenže ono nejde tuhle práci brát jen vážně, protože nechat se za den 50x naštvat, to by se člověk po týdnu mohl rozloučit s nervama. A tak tu kouzlíme, vymýšlíme různé cesty, jak lidi zabít, nebo jak jim zamítnout asistenci.
(Dokonce jsem najeli i na používání Síly - Nemáš nárok, nemáš asistenci, neplatíš pojistku...)
Jakože proklientský přístup
Asi bychom se měli chovat jako normální dospělí, ale k čemu by to bylo? Kde leží hranice normálnosti?
Když zrovna nemluvíme s klienty, chováme se jako šílenci, což dělá práci snesitelnější a vlastně je to to hlavní, co mě na tom baví. Však i když mluvíme s odtaháři, kteří jsou většinou minimálně o 20 let starší, než my, tak při dobré náladě ten hovor taky nemá uplně normální komunikaci.
"A co s tím autem?" "A to je 20 let starý auto, že? Tak to shoďtě z nejbližšího útesu"
"A jakpak jsme se vyspinkali? Do růžova? Skvěle, v rybníku na vás čeká Fabie, tak si vemte holinky"
"Ahoj, můžeš mi ověřit jednu značku?" "A kdo sakra volá?
"Auto ho zlobí." "Ošklivé auto, fuj, tytyty."
"Nespěte, jezděte!" "Tyvole, jsou dvě hodiny ráno, co jsem Vám udělal?"

Nebo kolegovo nedávné nakráčení do kanceláře s písní: Krásná je Šmoulí zem.
Nebo náš půlnoční fotbal mezi počítači...
Vlastně jsem ráda, že máme takový fajný kolektiv, ačkoliv se chováme jako retardi. Je to takový pěkný pocit někam patřit, když zrovna není po ruce rodina, protože my taková rodina jsme.
Hlavně je to proto, že nás je málo a většinou jsme tak vyčerpaní, že už nám nezbývá než se smát, protože skočit z okna nemůžeme, protože je to nízko.
Vlastně nejtěžší věcí na naší práci je to, vracet se z virtuální reality her a vtipů do reálné reality protivných klientů a mrtvých zvířat na silnici. A k tomu se do telefonu usmívat na kretény.
Ale když se spojíme, tak zvládneme bojovat jak proti klientům, tak proti stresu.

We must unite, so we can fight, turn the battle around! Time's running out, it's time to shout:
Waiting time is going down! (Musíme totiž mít co nejnižší čekací dobu telefonátu na lince, jinak nedostáváme odměny)

(text je ukradený odsud: https://www.youtube.com/watch?v=5gGe_DqzDME) když už jsem zmínila toho Pottera na začátku...

Spartánská výchova

25. dubna 2017 v 13:11 | Moje maličkost |  Střípky z mého života

Už od malička jsem byla vychovávána duchu tátovi věty "Dostaneš jen to, co si zasloužíš". Takže věty typu "Ale když Filemína dostala mobil, proč ho nemám taky?" u nás neprocházely. Když jsem zlobila, nedostala jsem to, co jsem chtěla, nikdy jsem neměla nic jen proto, že jsem to chtěla. (Ok, jen jednou jsem mámu ukecala, aby mi koupila hračku koníka jen tak z ničeho nic). Máma se totiž dala ukecat, ale s tátou to nešlo. Táty jsem se všechny (já a mé 2 sestry) bály, jelikož to je přísný a neoblomný člověk.

Ve škole jsem vždycky měla nejmíň hraček, neznačkové oblečení, mobil jsem dostala až jako předposlední, počítač jsem dostala až někdy v devítce tuším, a internet k němu až v prváku na střední, ale za vše, co jsem dostala jsem byla vděčná. (Krom jedněch Vánoc, kdy jsem ještě koukala na kvantitu a ne kvalitu-dostala jsem totiž "jen" hodně kvalitní horské kolo a naši v té chvíli koupili i nové auto. To jsem byla naštvaná, že jsem nedostala hodně dárků, jako ostatní spolužáci.)

Ale i tak mi občas přišlo líto, že nemám tolik věcí jako ostatní, kteří se mi kvůli tomu často smáli. Nepatřili jsme k chudým-to ne, ale táta, jehož ty peníze byly a jsou, prostě neuznával utrácení za nepotřebnosti. Ale zas uměl investovat tam, kde bylo třeba. Takže kvalitní potraviny, dobří lékaři apod. Jenže dítě toto moc neocení. Byla jsem dost vzdorovitá, trošku rebel, často jsem to řešila ne moc dobrými způsoby…

Tátu jsem neměla moc ráda za to, jak přísně mě vychovával, za to, že na mě křičel za každou špatnou známku a za to, že vždy nadával, když jsem zrovna neměla uklizeno v pokoji. Začalo se to lepšit až s mým nástupem na gympl, když jsem si našla přítele, se kterým jsem strávila necelé 3 roky. Sice víc a víc dbal na to, abych měla dobré známky a občas to opravdu přeháněl, ale dával mi více volnosti a popravdě i slušný kapesný. Věděl, že mé kámošky cca od 15 tajně chodily do klubů pít, aniž by a byl hrdý na to, že já taková nejsem. Rodiče kamarádek neměli ani páru o tom, kde doopravdy jejich dítka jsou, ale já to našim vždycky řekla, aby alespoň někdo z dospělých věděl, co se děje, kdyby došlo k nějakému průšvihu. Táta to odsuzoval, řekl mi k tomu vždy svůj názor, ale nezakazoval mi se s nimi stýkat. Ale od chvíle, když jsem překročila práh 18. narozenin, vše se změnilo úplně. Už na mě pohlížel jako na dospělou, a když jsem ho poprosila, zda bych taky mohla s holkami do klubu, povolil mi to a dal mi k tomu kapesný navrch. Holky pak koukaly jako pecky, jelikož můj táta-ten přísný pán- jako jediný rodič věděl o tom, že jeho dcera jde do klubu a ještě jí dal peníze.

Věřil mi a já ho nezklamala. Vrátila jsem se asi v pět ráno prvním ranním busem, střízlivá a plně oblečená.

Moje vztahy s tátou se pak zlepšovaly dál a dál. Když jsem v devatenácti potkala svého Prince, měl radost, i poté, co jsem mu oznámila, že končím s vysokou a jdu si hledat práci. Sice se mu nelíbilo, že zahazuju svůj potenciál a začínám pracovat jako recepční, ale respektoval to. A když jsem pak začala pracovat s auty jako koordinátorka technického oddělení, měl z toho upřímnou radost. Pořád se mě ptal, co zajímavého se stalo v práci a zajímal se o to, jak to tam funguje.

Netrvalo dlouho a odstěhovala jsem se (původně to mělo být na dva týdny, ale byl z toho asi půlrok) na zkoušku k Princi. A poté jsem pochopila tátovo střádání, šetření a vlastně celé svoje dětství.

Táta mi dal byt, který pro mě koupil asi před 7 lety, abych mohla s Princem bydlet ve vlastním. A k tomu dost slušný finanční obnos na začátek. A mamka mi pak řekla, že říkal svému kamarádovi (který má o něco staršího syna, který už asi po padesáté zkouší udělat vysokou), že je mu sice pořád líto mého zanechání vysoký, ale že hrdý na to, že už ve dvaceti mám kvalitně placenou práci a jsem samostatná.

Vždycky když přijedu na návštěvu, tak si povídáme dlouho o všem možným, jako bychom chtěli dohnat těch 18 let.

Jsem ráda, že mám takového tátu, a i když jsem vždy jako malá tvrdila, že až si najdu chlapa, tak musí být úplně jiný, než je můj táta, ale teď jsem ráda, že Princ je mému tátovi hodně podobný.
 


Cenu za neprotivnější klientku vyhrává:

9. března 2017 v 1:59 | Moje maličkost |  Koordinátorka sro.
O tom, že naše práce není jen o dělání si srandy z klientů v nouzi, jsem již psala. Psala jsem i o tom, jak mě složil jeden nepříjemný klient, kvůli kterému jsme chtěla všechno vzdát.
Dneska budu psát o tom, jak mě podobný klient nerozhodil, ale spíše pobavil, což vypovídá o tom, že za rok a půl se člověk stane imunní vůči kreténům.
Všechno začalo tak, že k nám volala paní, že je v Německu a že chce jen pujčit náhradní auto, protože to její jede jen na dva válce. Kdyby to řekla normálně, bylo by to fajn, ale ona to řekla stylem "Teď jsme tady, chci náhradní auto sem, chci ho hend a koukejte to nějak udělat a nechce nic hradit-všechno zaplaťte"
Snažili jsme se ji vysvětlit, že na smlouvě má nějaké podmínky, které by bylo fajn dodržovat, ale hned nám začala sprostě nadávat, že má na místě dítě a že chce vše hned.
Už jsme ztratili zájem to nějak proklientsky řešit a řekli jsme si, že budeme striktně dodržovat podmínky.
Jen podotýkám, že podmínka pro zapujčení náhradního vozu je nemožnost opravy porouchaného auto do 12hod-takže nic nervydrásajícího. Měla nárok i na ubytování, ale to nám omlátila o hlavu.
Takže jsem ji sdělila postup, ona mě zjebala, že přeci musíme udělat to, co chce, že jsme k ničemu a banda kreténů.
Tak teda ok. Zavolala jsem do servisu, zda to auto jsou schopni opravit, tam mi Němec sdělil, že nein! a mohla jsem jít z vesela volat naší kyselý rybiččce, že náhradní auto jí zajistíme.
Tak jí volám, zvedla mi to již v o stupínek lepší náladě, a říkám, že nárok na auto má, a kam že to teda máme přistavit.
Pani se ušklíbla do telefonu s tím, že než mi to vyhláskuje, tak tu budeme do Velikonoc, protože jsme jí řekla, že neumím už moc dobře německy.
No, když jsme se nějak domluvily, kam že jí to auto máme přistavit, sdělila mi suše, že si auto vyzvede v místním servise.
OK, jedeme dál, tohle nemá cenu komentovat.
Jen jsem jí řekla, že to není náš dodavatel, takže si to bude muset zaplatit a pak donést fakturu na pojišťovnu,a by jí to proplatili.
Pak mi řekla, že servis jí s autem nedovolí vycestovat přes hranice. Tak jsem jí nabídla, že jí přeci jen zařídíme auto my, ale že to bohužel bude 1-2 hodiny trvat, než ho tam přistavíme.
Tak mě znovu zjebala s tím, že nic nechce.
Mezitím mi i několikrát sdělila, že si bude stěžovat a že zruší všechny pojistky a že jsem neschopná. Na to jsem jí jen řekla, že je to čistě její věc a dál jsem se culila jak měsíček a hnůj.
Pak mi ještě vyhrožovala, že si na mě bude stěžovat u generálního řiditele. Přemýšlela jsem o tom, zda jí řeknu, že klidně může, že je to můj známý a že už jsem s ním dlouho nekecala, takže to uvítám. Nakonec jsem jen řekla, že je to čistě na ní a dál jsem se culila.
Doteď nezavolala.
Dřív by mě tohle rozesmutnilo, ale teď si jen říkám, kdo s takovou fúrií mohl mít dítě.
My se snažíme vždycky nějak lidem vyhovět, ale kurva nejsme otroci. Když něco nejde, tak to prostě nejde a šmytec.

Zprávy od klientů

27. ledna 2017 v 4:35 | Moje maličkost |  Koordinátorka sro.
Nejen hláškami je člověk živ. V práci kromě vykecávání po telefonu používáme i psané formy vyjadřování, a tak občas mailem nebo sms přijde fakt perlička.

Klientovi jsme sháněl náhradní vůz:
Dobrý den, věřím, že byla vybrána Škoda Octavie, Fabie totiž neni automobil, ale jakysi druh slozite specifikovatelneho stroje. Mockrát dekuji za rychle jednání a přeji hezky den.


Tato zpráva nebyla pro nás očividně:
Vytrhlo se a ohlo poloosou a tlumič vole.

Odtahová služba dorazila a...:
Dobry den už mi přejeli trojuhelnik

Ne vždy se to povede dle představ:
Asistencni sluzba dorazila ale sam zapadl, nakonec me vytahli znami takze je zbytecne platit za odtah.Pro priste poslat zkusenejsi lidi.


To také nepatřilo nám. Škoda:
Diky za brambory vynikajici pa drahousku

Když je sníh a led, chvilku to trvá:
Dobrej, rychlost nic moc teda

Když si klient uvědomí, že byl na nás protivnej:
Stydím se a moc! A děkuju a moc.Omlouvám se.!

Jasně a stručně:
Ano, pomohl mi nastartovat. Baterie je v kelu.

Jak kontaktovat klienta:
Jsem na festaku, pište kdyztak SMSky.

A na závěr zaklínadlo. Nebo co to je:
uqaquwaayaza


Mějte se a nebourejte

Trolling od vlastního auta

27. ledna 2017 v 0:47 | Moje maličkost |  Střípky z mého života
Jak jsem se již zmínila, koupila jsem si auto. Alfu Romeo, 17 let starou. A také jsem se již zmínila, že mi řízení moc nejde.
No a ta moje Alfina to asi nějak vycítila. Jela jsem s ní jen jednou a hned na to začala vyvádět a simulovat propadlou spojku.
Jelo se mi s ní fakt dobře ty dva kilometry, ale ona z toho asi měla jiný pocit a řekla si, že dokud se nenaučím jezdit, tak mě za volant nepustí. Sice jsem ji ukecala aby mi alespoň dovolila dojet zpátky domů, protože se mi fakt nechtělo volat odtahovku před barák našich.
Přítelovi jsem řekla, že ji nějak zlobí spojka, ať se na to koukne. On přišel, nasedl, a spojka krásně fungovala. A fungovala ikdyž s ní jel do Prahy na garančku.
Tak jsem si řekla, fajn, už to snad bude dobrý.
Chtěla jsem jet asi o 3 dny později k doktorce do vedlejší vesnice, tak nasednu, nastartuju, zařadím a chci vyparkovat a nejdnou spojka udělá "pfuuu" a spadne opět dolu k zemi. Tak jsem tam tak seděla, zkoušela jsem Alfině promlouvat do duše, ale nic, spojka si krásně padala dál. No, tak jsem šla pěšky. v -10°C.
Sednul si do ni přítel a světe div se-spojka krásně fachala.
Tak jsem si řekla oukej, asi nějaká chvilková slabost. O 2 týdny později jsem si do ní sedla znovu. A bum, nešlo řadit. Ať jsem zkoušela, jak jsem zkoušela, nešlo to. Spojka sice držela, ale byla zablokovaná páka. Tak k ní přišel přítel a najednou to šlo. Potvora. Body k dobru má ode mě jen za to, že nastartovala po 2 týdnech na mrazu.
Já chápu, že se bojí, jelikož opravdu nejsem extra řidič, ale ještě jsem ji nenabourala.
Asi má nějakou outlocitnou dušičku, nebo má strach z žen, jelikož její bývala majitelka s ní jednou nedobrzdila, a od té doby ji zdobí prasklý blatník.
Když nad tím přemýším, možné to je. Přeci jen - auta nezapomínají a mají svou hlavu.
Ale o to víc ji mám ráda, je to můj vystrašený mazlík a ikdyž s ní nemůžu jezdit, aspoň se na ni můžu koukat. Smějící se
Teda zatím, protože čekám, až přede mnou strachy ujede za roh.
Zajímalo by mě, jak si ji mám ochočit. Mám ji koupit olej do motoru? Nálepku na spoiler? Netuším.
Možná se jí ani nelíbí jméno, které jsem ji dala - Rakvička (protože je černá). Jasně, mohla jsem zvolit lepší jméno, ale mě prostě nic jinýho nenapadlo a pořád je to lepší než Hrobeček, jak jí říká jeden známý. A nemyslela jsme to zle. Jen jsem trošku morbidní člověk. A většinu času ji stejnak říkám Beruška, Zlatíčko, nebo Čumáček.
Ale tak aspoň umí dát najevo svůj názor a nenudím se s ní.
O víkendu se chystám za našima, tak čekám, co bude simulovat tentokrát. Tipuju zamrzlý zámky, nebo brzdy.
Jestli má někdo z vás nápad, jak vysvětlit autu, že se nemusí bát, tak se podělte.
Zkoušela jsem ji říct, že jsem za ni nedala výplatu jen proto, abych ji hned nabourala. Nepomohlo to.
Zkoušela jsme ji drbat za volantem. Nepomohlo to.
Takže budu ráda za další rady. Smějící se

Něco o kráse

19. ledna 2017 v 21:23 | Moje maličkost |  Přemítání o věcích závažných i banálních
Moje bývalá spolužačka stále vymetá kdejaké soutěže krásy, tudíž na mě občas na FB vykoukne příspěvek typu "Hlasuje pro mě".
Nikdy jsem takový pípoviny neřešila, během puberty jsem se smířila s tím, že jsem spíš zvíře, než kráska, a o to víc jsem se u lidí zaměřovala na charisma a nitro, než na das Gesicht.
Ale poslední dobou na mě pořád vyskakují právě odkazy na Miss, Supermiss, Megamiss, Missímiss, Zmiss a podobně.
A pak se člověk diví, že je tolik holek nešťastných z toho, jak vypadají.
Pravda, ty holky na soutěžích krásy vypadají pěkně, jsou hubené, mají velká prsa, pěkný zadek, jsou vysoké, mají bezchybně vypadající pleť a zkrátka jsou k sežrání. (Nepočítám samozřejmě miss xxl a podobné soutěže, protože i tak se lidstvo upíná spíše na ty hubené miss)
A pak jsou tu holky, které na tyto missky koukají a vyhazují sebevědomí oknem.
Jo, když je člověk tlustej, tak s tím může udělat to, že zhubne, začne cvičit a tak, ale když je vzrůstu nevyvinutého hobita a má hrudník jak tenisové kurty, tak mu cvičení moc nepomůže.
Přiznávám, že když jsem viděla ty fotky holek z obálek, bylo mi líto, jak vypadám. Najednou jsem byla hrozně povrchní.
Na chvilku jsem se přestala mít ráda a nejradši bych se spláchla do záchodu. (Výhoda mého vzrůstu-asi bych se tam vešla)
Ale pak jsem se zamyslela. Vzhledem k tomu, že nenosím make-up, nemám žádnou plastiku, nikdy jsem neměla barvené vlasy a nijak zvlášť neřeším módní trendy, tak mě vždycky lidi brali díky mému smyslu pro humor. Kam jsem přišla, tam se lidi smáli. Dřív jsem byla takový roznašeč dobré nálady, bavič, šašek, magor a podobně. A mě se líbilo tvořit úsměvy na tvářích ostatních.
Ano, občas si do mě lidé rýpali kvůli tomu, jak vypadám, pořád se mě snažili přinutit ke změně, ale já si dál jela podle sebe.
Jenže i tak mě občas zamrzí, že jsem se nenarodila hezká. Že nikdy nebudu "ta hezká holka", ale jen "ta vtipná", případně "ta divná"
V dnešní době se hodně dbá na vzhled. I v mé předchozí práci mi taktně naznačili, že jsem na jejich nóbl společnost ošklivá, a pak mě vyhodili. (Fajn, taky jsem jim nabourala auto, ale to jim patří).
Naštěstí teď dělám práci, kde mě cizí lidi nevidí. Sice se občas snažím chodit namalovaná, protože občas je fajn, když na vás kluk koukne, protože vám to sluší. A přiznejme si-my ošklivky se s tím často nesetkáváme.
Říkám ošklivky, ale není to myšleno zle. Každý je svým způsobem krásný, ale v dnešní době je krása brána hodně přísně.
Například výběrové řízení pro Emirates. Přítelkyně mého kolegy a moje kamarádka se tam hlásily, ale co mi oba vyprávěli, tak mají hooodně vysoké požadavky. Jakmile nemá holka správně zapilované nehtíky, nebo někde tetování, nebo gram tuku navíc, má smůlu.
Je to sice pochopitelné, že taková společnost chce mít tu nejlepší prezentaci, ale kdo vlastně určil, co je hezké a co není?
Lidi jsou strašně povrchní, nejvíc je zajímá vzhled, peníze a kontakty a city, myšlenky a názory jsou na posledních místech.
Já se vždy snažím být statečná a těm hezkým holkám nezávidět, ale někdy je to fakt těžké. Kdybych na každém rohu neviděla mnohdy i upravené fotky modelek s popisky typu "Krása největší", "Omdlíte okouzlením", "To nejhezčí, co jste kdy viděli", tak jsem se sebou spokojená, ale takhle je to těžké, když vím, že jediný způsob, jak by mohli lidi omdlít, když mě uvidí, je sundat si ponožky.
A to do svých pocitů nezapočítávám ani fakt, že mám přítele. Mnoho holek má daleko větší komplexy z toho, že si nenajdou chlapa, jen proto, že mají prsa velikosti atomu, vzrůst Froda Pytlíka a tvář podobnou bublinkové fólii.
Já měla štěstí, že i přes tento výpočet věcí toho přítele mám a dokonce mu přijdu roztomilá, hezká a milá.
Je to smutné, protože to jsou většinou kluci/chlapi, kdo není tak povrchní.
Většina normálních chlapů je ráda, že má ženskou, která umí vařit, má ráda sex, je chytrá, je věrná a existuje. To jak vypadá, jde často až na spodní příčky priorit. A pokud chlap řeší jen velikost prsou, není to chlap úplně pro život.
Je pravda, že každá žena by o sebe měla dbát alespoň z hygienických důvodů. Mýt se, mýt si vlasy, občas se oholit, občas se navonět pro svůj dobrý pocit (krásná vůně zvedne náladu především svému nositeli), čistit si zuby, stříhat si nehty a starat se zkrátka o své tělo.
A co si budeme povídat-čistá, upravená (nemyslím make-up, myslím umyté učesané vlasy-případně upravené dle situace a délky vlasů, umyté zdravé zuby atd.), usmívající se žena je krásná, ať už je vysoká jako černošský hráč basketu, nebo jako desetileté dítě, ať má v podprsence melouny, nebo borůvky, nebo má oči daleko od sebe, velký nos, úzké rty, uši jako slon Dumbo, nebo jiný "defekt".
A abych nemluvila jen o ženách. I muži mají své sebevědomí zatěžované propíráním velikosti penisu, množstvím svalů, správnou výškou a podobně.
Kurva, je fuk, jak ten kluk vypadá, když se nelíbí někomu, bude se líbit jinému.
Nejradši bych všechny soutěže krásy zakázala, nebo bych alespoň povolila účast všem, kdo nejsou zrovna vrazi, zloději a podobní.
Nedávno jsem se bavila se svou nejlepší kamarádkou právě o miss a já z legrace navrhla, že by byla sranda se přihlásit.
Jenže pak jsme obě přestaly žertovat, protože nám bylo jasné, že když bychom přišly před porotu, asi by překvapením spadli ze stolu, cože tu jako chceme.
Pro veřejnost prostě nejsme hezké. Ale to nám nebrání si užívat života. Upřímně si myslím, že kdybychom se my dvě dostaly na nějaké miss soutěži před diváky, hodně lidí by s našimi názory souhlasilo.
Celý tento článek je asi jen flus v moři, ale já potřebovala jen svěřit a smířit s tím, že jsem se narodila pro většinu lidí ošklivá, ale s velkým charisma.
A proto prosím všechny holky a kluky, kteří o sobě pochybují, jelikož nevypadají jako modelky a modelové, aby se na to vykašlali a začali dělat naplno to, co je baví a co má smysl. Člověk nemusí být nejlepší na světě, ale musí být šťastný z toho, co dělá.

Další dávka hlášek

17. ledna 2017 v 16:42 | Moje maličkost |  Koordinátorka sro.
Abych si nerýpala jen do řidičů, tentokrát se podělím čistě o své přeřeky, faux pas a vtípky.


  • Musíme pracovat a myslet rychle, proto můj mozek občas myslí rychleji, než já mluvím. A tak jsem paní do telefonu řekla místo "Zapsala jsem zde, že jste se mnou hovořila", "Já jsem zde uhořela." Naštěstí si toho paní nevšimla, ale já měla co dělat abych se nezačala smát.


  • Pán naboural svou milovanou Alfu, tak jsem se ho zeptala, zda ji ještě má smysl opravovat. Když mi se zděšením řekl, že je to jeho brouček, ujistila jsem ho, že mám taky Alfu, a nemyslím to zle. Tak se začal smát.


  • Mluví na mě řidič auta, které patří jeho otci. Vzadu je slyšet hlas dalšího člověka, tak mu říkám "Slyším vzadu vašeho otce, vy jste na místě 2 tedy?" a on oponuje "To je moje mamka." Ani jsem nevěděla, co říct.


  • Volá mi odtahář, abych mu poslala garanci platby za odtah. Tak spolu počítáme výslednou částku: "3658" "Ne, 3651" "Tak teď mi to vyšlo "4000" "Bože, a mně 3752" "Kašleme na to, uděláme průměr a pošleme to takhle."


  • Další odtahář volá, že chce vědět, zda má jeden klient nárok na odtah. V zájmu zachování osobních údajů tuto informací nesmíme sdělit nikomu jinému než majiteli, nebo příbuznému, tak mu říkám, že nám musí zavolat přímo majitel vozu. A odtahář na to "Víte, to je moje mamka, která měla nehodu, takže vám nebude mít moc prostor volat."Asi tři minuty jsem se mu omlouvala.


  • Klientka mi hláskuje SPZ. " "E" jako Emil" já píšu: "M" jako EMil" a divím se, že mi to nechce najít žádné auto.


  • Posílám objednávku na odtah Fordu Mondeo a za chvíli mi volá zděšeně odtahář, na co jsem ho to poslala. Koukám tedy ještě jednou na tu objednávku a tam vidím Ferrari 911. (Auta se propisují podle počátečního písmena, takže občas dojde k překlepu)


  • Bavíme se s kolegyní o tom, jak asi vypadá jeden náš obchodní partner z Německa, děláme si z toho trošku srandu, ale já se snažím krotit, protože mu v tu chvíli volám kvůli jednomu případu. Je to hrozně fajn chlap, zná nás a můžeme se s ním bavit celkem uvolněně. No a já, jak jsem veselá z té debaty s kolegyní, se začnu smát do telefonu jak magor a stěží jsem schopná se představit. On tam chudák čeká, co ze mě vypadne, já se mu omlouvám a do toho strašně škytám a snažím ze sebe dostat, co potřebuju. Nakonec se začne smát i on a až po 5 minutách jsem schopná mu říct, o co vlastně jde. Do toho se vedle tlemí kolegyně a dělá na mě posunky.


  • Volám odtaháře, a abych trochu zamachrovala, chci ho oslovit přímo jeho příjmením, ještě než se představí on sám. No, ale co čert nechce, oslovím ho příjmením jeho hlavního konkurenta, kterého nesnáší. Vysvětlovalo se mi to fakt těžce…


  • Jednou mi volala klientka Tupá. Mluvila jako chlap, a já ji celou dobu oslovovala jako chlapa. Naštěstí si toho nevšimla, nebo už je zvyklá.


No a už mě nic nepadá. Tak snad příště další várka.

Co dělat, když auto nejede.

8. ledna 2017 v 21:05 | Moje maličkost |  Koordinátorka sro.
Rozhodla jsem se, že na chvíli si přestanu dělat bžundu z lidí, co k nám volají, a zkušenosti z práce předám trochu užitečnější cestou.
To, že auto nejede způsobují hlavně dva faktory:
1) Nabourali jsme
2) Auto se porouchalo

Pokud jsme nabourali a není to zrovna činnost, kterou provádíme 3x denně, je logické, že nás to rozhodí.
Ale i tak je třeba zachovat chladnou hlavu a smířit se s tím, že to, co jsme potřebovali nutně stihnout, asi nestihneme.
A ne nadarmo se říká, že pokud nejde o život, tak jde o hovno.
Takže je potřeba se smířit s tím, že jsme nabourali, nešílet, a začít s čistou hlavou jednat. V následujících bodech projdeme klasickou nezávažnou nehodu. Pokud došlo ke zranění, je rozhodně nejvyšší priorita postarat se o zraněné, ať už jste účastník, nebo kolemjdoucí. Pokud jsou všichni účastníci neschopni událost řešit z důvodu zranění, je třeba zavolat prvně sanitku a poté hned policii-ti už se o vše postarají.
1. Pravidlo- kdy volat policajty u běžné nehody:
a) pokud se celková škoda vyšplhá před 100 000CZK
b) pokud došlo ke zranění některého z pasažérů
c) pokud došlo ke škodě na majetku 3. osoby (/nabouraný plot, lampa, cizí auto zaparkované na ulici, atd.)

2. Pravidlo-zabezpečení a opuštění místa činu:
Pokud se jedná o malé ťuknutí na křižovatce, většinou se nikomu nic nestane a není třeba hledat lékárničku a študovat na YouTube videa na první pomoc. Jen je potřeba odhadnout rozsah poškození ( a pokud možno, odjet s oběma auty na nějaké bezpečnější místo, protože vypisovat papíry v křižovatce není moc dobrý nápad. A pokud nelze, tak hlavně dobře označit trojúhelníkem).
Takže pokud z auta nic neteče, nečouhají plechy do stran a kola nejsou někde zakutálená za rohem, je dosti pravděpodobné, že auto utrpělo jen oděrku, se kterou lze dojet do nejbližší nemocnice opravny.
Pokud ale auta nejsou pojízdná, je třeba zavolat nám (tj. zavolat nejlépe na 1224 a tam jim říci, u jaké pojišťovny máte pojištění auta-je jedno, jestli havarijní, nebo povinné). NEVOLAT servisy, ti mají své lovce nehod, což jsou ve většině případů hovada.

3. Pravidlo-sepsání události bez přítomnosti policie:
Než z místa činu ujedete, doporučuji se seznámit s majitelem druhého vozu a zjistit, jak je na tom jeho vůz.
Pokud utrpěl také jen oděrky, a sám řidič je OK., tak je potřeba si jen vyjasnit, kdo měl přednost, kdo kam měl či neměl jet, všechno to sepsat do euroformuláře a až bude klid, tak to nahlásit na pojišťovně. Čím dřív, tím líp.
Často se potýkám s dotazem, co je číslo zelené karty, tak jen pro info: to je to dlouhé číslo: CZ/kód pojišťovny/číslo smlouvy.
Je úplně jedno, jestli políčko A vyfasuje viník, nebo poškozený.
Poté co účastníci sepíší povinné údaje, viník si vezme originál, ten pak dá své pojišťovně, u které má povinné r., poškozený 2 kopie a jednu dá na pojišťovně a druhou si nechá.

4. Pravidlo-jak postupovat, pokud auto není pojízdné:
Zde nastupujeme na řadu my-koordinátoři asistenčních služeb.
Každé auto musí mít minimálně povinné ručení, u kterého bývá alespoň asistence při nehodě. Tzn, že má nárok na odtah do nejbližšího servisu.
Jak jsem již řekla-pokud si člověk nepamatuje, u jaké pojišťovny je pojištěn, je nejlepší zavolat Linku pomoci řidičům, kde nahlásíte SPZ a dle České kanceláře pojistitelů zjistíme, kde je auto pojištěné.
A nebo to můžete najít sami na tomto veřejném odkazu https://ic.ckp.cz/ICwww/servlet?_page=searchSPZ&lngID=1
Na konkrétní asistenčce pak zjistíme, na co máme nárok a pošleme odtahovku. Délka čekání na odtah je cca 1hod. v normální situaci a cca 2-3 hod při sněhové kalamitě, nebo v létě v sezóně. (Nestíháme poslat 50 odtahovek najednou.)

5. Pravidlo-domluvit se co nejdříve s pojišťovnou
Čím dřív to nahlásíte, tím dřív to máte z krku. Operátoři na likvidačním oddělení se vás zeptají na otázky, co je zajímají, napíšou si to a pak už vás jen obeznamují o postupu. Nebolí to, opravdu ne.
A je dobré vozidlo nechat opravovat v servise, který má smlouvu s vaší pojišťovnou, jelikož je tam prostě jednodušší jednání.
A rychlejší.
A pak jen čekat, až se věc úplně nevyřeší.



A co dělat, když má auto poruchu?

1. Pravidlo-zkusit zjistit, kde nechal tesař díru:
Pokud teda zrovna nejste v noci na dálnici-to je potřeba rychle volat policii, aby vás označili, i když to není nehoda!
Máte dost paliva? Dost oleje? Vážně? A kontrolovali jste to? Ano? No dobře, jdeme dál.
Je nabitá baterka? Nevíte? Že při startování auto jen cvaká? Tak to by mohla být baterka. Máte možnost baterku nabít, nebo poprosit souseda o šťávu? Ne? Ok, pošleme mechanika.
Že start nepomohl a bude to něco jiného? Ok, pošleme odtah.
Že vám spadla spojka? A zkoušeli jste ji vrátit? Ano? A co teď? Že dobrý? Super.
Že zase spadla? A nemáte vy náhodou Renault? Že ne? Ok, pošleme odtahovku. (Tady trocha ironie-spojka mi na tý mojí Alfě už taky 3x spadla-musím do servisu)
Že to auto přestalo jet za jízdy? Fajn, pošleme odtahovku, nemám čas řešit po telefonu diagnostiku.

2. Pravidlo-domluvit opravu v servise
Na naší asistenčce nedomlouváme opravy v servisech-to musí každý sám. A dokud v servise neotevřete zakázku, na auto se nikdo ani jedním očíčkem nepodívá.

3. Pravidlo-starat se o své auto, jako by to byla vaše kočka/pes/papoušek/matka/dítě/kůň/velbloud/delfín apod.
Protože hýčkané auto se hned tak neposere. Pokud to ale není Renault, nebo Alfa Romeo. :-D

Ale hlavně nezapomenout zachovat chladnou hlavu. Sice se vám v jedné vteřině všechno podělalo, ale vy stále žijete, tak není důvod šílet, vše se dá vyřešit, ale život neumí vrátit nikdo.

Karma!

13. prosince 2016 v 17:46 | Moje maličkost |  Koordinátorka sro.
Kromě veselých hlášek naše práce obsahuje i nevyhnutelný střet se smrtí. Ne tak často a ne z první řady, ale mimo lehkých nehod a poruch zajišťujeme i odtahy na žádost policie. A to bývají zpravidla odtahy po větších nehodách, kdy nejsou řidiči schopni objednat odtahovku sami. Většinou je to protože mají větší zranění, utekli v šoku z místa, a nebo jsou již po smrti.
Nikdy není veselé zajišťovat odtah s vědomím, že řidič a posádka jsou již po smrti, ale nedá se tomu vyhnout a někdo to udělat musí.
Ne vždy ale je celá věc tak tragická, jak se na první pohled zná. Následující příhoda se stala mé kolegyni na noční směně a stojí za to:
Někdy nad ránem se k nám na dispečink dovolali policisté a žádali odtah Felicie po smrtlené nehodě. Jednalo se o náraz do stromu ve vysoké rychlosti, řidič neměl šanci, auto zkončilo rozpůlené. Na místo byla vyslána místní odtahová služba, jejíž majitel byl zároveň dobrým kamarádem majitele bouraného vozu, takže se znal i s jeho ženou, které se hned vydal tuto smutnou událost sdělit. Ta se okamžitě vydala i s odtahářem na místo nehody, kde se jí naskytl opravdu strašný pohled. Auto jejího muže na dvě půlky, mrtvé tělo obklopené policisty, sanitka a pobíhající doktoři. Protože se to stalo ve vesnici, kde se všichni znali, každý se ji snažit uklidnit a ukonejšit.
Ale všechno bylo marné.
Jenže k místu nehody se dostavil ještě jeden člověk, očividně zmatený a naštvaný, když viděl své auto rozstřelené u stromu, svou plačící ženu a celé to boží dopuštění.
Všem šokovaným účastníkům ale rychle situaci vysvětlil: Když totiž chtěl jet z práce domů, zjistil, že mu někdo ukradl auto se všemi věcmi v něm. A protože to domů neměl daleko, rozhodl se, že pujde pěšky. Jenže už nevěděl, že se mezitím stačil zloděj v jeho autě vybourat takovým způsobem, že nikdo nedokázal tělo identifikovat.
Takže sice přišel o auto, ale nepřišel o život, což je o dost cennější.
Sice i v této příhodě zemřel člověk, ale neměl krást a jet jako debil, takže se mu prostě jen vymstilo jeho zlé jednání.

Další články


Kam dál