Strach vede k hněvu, hněv k nenávisti, nenávist vede k utrpení...Strach je cesta k Temné straně...

"Vyléčený" introvert

30. září 2013 v 19:44 | Moje maličkost |  Téma týdne
Mě, jakžto extroverta téma týdne velmi zaujalo. kdysi jsem bávala zarputilý introvert, bojící se i pípnout. Jenže, jak už to bývá, základní škola bývá pro takovéhle děti peklem(no, záleží na kolektivu, samozřejmě). Doteď jsem nezjistila, proč je tak zábavné, ponižovat stydlivého, uzavřeného spolužáka narážkami typu: "Zazpívej/zatancuj/řekni něco sprostýho...apod.
Moji vynalézaví spolužáci si k tomu ještě přidali sexuální narážky, které asi zveřeňovat nebudu. Pravda, všichni jsem byli v pubertě, ale já byla mentálně jinde než většina mých spolužáků. Poslouchala jsem písničky úplně jiného ražení(folk, country), a to proto, že se mi prostě líbily, ne proto, že byly právě populární. Po dvou letech důsledné šikany(pravda, spolužáci se v tom zdokonalili tak, že by s tím mohli na olympiádu...) mě to přestalo bavit a řekla jsem si, že já jsem taková, jaká jsem a oni, ať mi vlezou na hrb. Začala jsem se víc projevovat, jejich trapné komentáře jsem se učila vtipně odehrávat a myslím, že jsem v tom už celkem dobrá a jen tak někdo mě nesetře:) Na gymplu jsem se v cukuletu seznámila s polovinou ostatních studentů z různých tříd. Do měsíce jsem si našla kluka(sice nám to vydrželo jen dva roky, ale na introverta dobrý, ne?:D) a do roka jsem se zdravila s každým na chodbě. Ve třídě máme taky několik introvertů. Snažila jsem se je předělat a světe div se, ono se to povedlo. Většina introvertů byla nesebevědomá, styděli se za sebe. To jsem jim vyvrátila a sebevědomí se jako zázrakem vrátilo...Teď se z oněch introvertů stali neúplní extroverti(zlatá střední cesta), nebojící se bojovat za svůj názor. Mně už nedělá problém projevovat se kdekoliv a kdykoliv(ono by se blbě zpívalo před lidma, kdybych se moc bála-což ale neznamená, že nemám trému) a mým "chovancům" taktéž. Na závěr rada pro všechny introverty, co už nechtějí být introverty: To, co jste, prostě jste a nemá cenu se za to stydět. Podívejte se do svědomí, a pokud jste nespáchali žádný hrdelní hřích, nemusíte se za sebe vůbec stydět. A ať si říká kdo chce co chce, stůjte si za svým, pokud věříte tomu, co děláte....Hodně štěstí všem:)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 2. října 2013 v 20:58 | Reagovat

Někteří introverti ale chtějí být introverti... Ale podle mě se nedá lidstvo dělit na extroverty a introverty, je to strašně složité :)

2 feelingroovy feelingroovy | E-mail | Web | 3. října 2013 v 17:09 | Reagovat

[1]:Já nikoho nenutila, jen jsem se snažila pomoct lidem, kteří to chtěli...Samozřejmě, že se svět podle toho nedělí...Ale hlavně by člověk měl být tím, čím on sám chce... ;-)

3 bludickka bludickka | E-mail | Web | 21. října 2013 v 11:55 | Reagovat

Optimistický článek, obdivuhodné jak jsi se dokázala sama od sebe změnit. Já se nedokážu označit, jestli jsem to nebo to. Považuju se spíš za extroverta, ale asi stydlivého :D Prostě potřebuju vždy nějaký čas než se otrkám, aklimatizuju a tak. Ale byla bych ráda, kdybych se dokázala chovat kdekoliv naprosto přirozeně a nebát se projevit. Taky by se mi líbilo, kdyby si mě vzal někdo "pod ochranu" a pomáhal mi být průbojnější :)

4 feelingroovy feelingroovy | E-mail | Web | 22. října 2013 v 19:19 | Reagovat

[3]: Děkuju. Nebylo to jednoduchý, ale stálo to za to...:D no, myslím, že ty si zvolila onu zlatou střední cestu, což je podle mého dobře...a co se týče aklimatizace, stačí se často dostávat do nových prostředí a časem si zvykneš ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama