Strach vede k hněvu, hněv k nenávisti, nenávist vede k utrpení...Strach je cesta k Temné straně...

Praha očima vidláka

9. října 2013 v 20:11 | Lucka |  Téma týdne
Ráno se probudím, podívám se z okna a řeknu si: "Na venkově je krásně." Ale je mi jasné, že celý den nemůžu strávit zíráním na pole. Tak se dokopu na autobus a vyjedu vstříct víru velkoměsta. Vím, že budu zase čekat celou věčnost na Kačerově a bezmyšlenkovitě pozorovat projíždějící auta a budu přemýšlet o tom, jak by byla Praha hezká, nebýt té zrychlenosti, která nedovoluje spěchajícím lidem vnímat svět kolem. Vlastně to není tím městem, ale spíš organizací. Možná se lidem v Praze(a v jiných městech) zdá, že mají vše při ruce, tramvaj, metro autobus, dovezou je kamkoliv, tudíž nemají zapotřebí nijak zvlášť spěchat(na což při dalším pohledu na hodinky urychleně změní názor a začnou se pohybovat rychlostí rakety). My dojíždějící toto zdání postrádáme, jelikož musíme chytnout autobus, který navazuje na druhý, běžíme na metro a vstáváme v nelidský čas. Vlastně tento fakt vnímám i ve třídě, kde je čas příchodu nepřímo úměrný vzálenosti od školy.( Pro ty, co matematiku pravidelně prospávají, či na ni úplně rezignovali-čím blíž dotyčný bydlí, tím později do školy dojde).
Takže problém je jen a pouze v lidech(řidiče autobusů, mající pravidelné zpoždění nevyjímaje). I kdybych však Prahu nenáviděla sebevíc, v čase shánění dárků(Vánoce, narozeniny, svátky apod...) je mi toto město dražší, nežli kabelka od LV.(a myslím, že většina spoluobčanů bude souhlasit).
Díky(ehm..tedy spíš kvůli) mé nerozhodnosti jsem schopna pobíhat po nákupních centrech nekonečné hodiny a shánět ten pravý dárek(stejně nakonec vyberu kosmetiku, náušnice, nebo plyšáka, ale co kdych našla něco úžasného, no ne...?). Kam se na mě hrabe běžec maratonu, já během odpoledne naběhám TISÍCE JARNÍCH KILOMETRŮ! (pravda, s občasnými zastávkami ve zkušebních kabinkách, když najdu něco pro mou maličkost-člověk si musí někdy udělat radost). Zvláště pak v období advnetu je toto nakupování obdařeno tajemným nádechem deprese, způsobeným rychlým stmíváním a neschopností najít dárek. Když se pak naprosto vyčerpaný nakupující podívá z okna, vidí, že nic nevidí, popadne ho syndrom "mysleljsemžemámčasaleteďnestíhám", pod jehož vlivem popadne nejbižší blbinu, ketrou uvidí a vyběhne do tmy. Když dojede naprosto zesláblý, deprimovaný a s neskutečně bolavýma nohama domů, při pohledu na hodinky zjistí, že je teprv půl páté, tudíž tam mohl ještě chvíli zůstat a vybírat dárky. Pravdou ale je, že v Praze s tolika nákupními centry je skoro nemožné něco nevybrat (naštěstí...), jenom to stojí spoustu námahy, peněz a nervů. Já osobně si po každém tomto hektickém nákupu, když s blaženým úsměvem vystupuji z autobusu a zadívám se na pole, řeknu "Jak ráda vidím svůj klidný a tichý venkov".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sarush ef sarush ef | Web | 9. října 2013 v 21:40 | Reagovat

Já prahu ráda nemám.

2 feelingroovy feelingroovy | E-mail | Web | 10. října 2013 v 1:40 | Reagovat

[1]: Já taky zrovna neskáču deset metrů do vzduchu, když tam musím jet, ale bohužel není zbytí...:)Prostě jsem "vidlák" jaksepatří ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama