Strach vede k hněvu, hněv k nenávisti, nenávist vede k utrpení...Strach je cesta k Temné straně...

Sestřičky

22. prosince 2013 v 10:02 | Moje maličkost |  Povídka na téma
Nebyla to zrovna ukázková zima, jaká bývá vyobrazena na starých pohlednicích s ladovskými motivy. Od půlky prosince se z nebe nesnesla ani jedna vločka a zemi pokrývala jen tenká vrstva bahna. "To by mě zajímalo, jestli do Vánoc nasněží." snažil se navázat rozhovor postarší pán, stojící na autobusové zastávce. Bohužel žena, ke které byla tato věta směřována, brouzdala spletitými cestami svého vlastního podvědomí, nebo tak alespoň vypadala. Stařeček nechal marného snažení a svým optimistickým úsměvěm vnášel do ponurého dne trochu světla a radosti, ukazující, že za dva dny je tu Štědrý den. Ne každý však oplýval veselou myslí: "Mami, přijde se za námi Anička podívat, když jsou Vánoce?" Nevinný dětský dotaz vehnal mamince slzy do očí. "Ne, zlatíčko, Anička nemůže přijít, protože je moc daleko. Ale určitě by moc chtěla a stýská se jí po nás." Malá holčička se však s matčinou odpovědí nesmířila a dál se vyptávala. "Ale na Vánoce mají být všichni spolu, četli jsme si to ve školce v knížce." Matka, zakrývajíce si slzy, pohladila dcerku po vlasech a snažila se jí vysvětlit, že někteří lidé se už nikdy nevrátí, protože jsou v jiném světě, ze kterého nevede cesta do světa našeho. Zdálo se, že dívka konečně dostala odpověď, která jí postačila a s veselým prozpěvováním odběhla do svého pokojíku. Maminka se dlouze zadívala z okna, jakoby na někoho čekala. Je to štěstí, že je Amálka ještě malá a smrti její sestry ještě tolik nerozumí. Kéž by ta bolest někdy ustala. Jenže věděla, že ztráta dítěte bolí nejvíc a navždy bolet bude. Došla ke stolku, kde v černém rámečku stála fotka mladé slečny a modrýma očima a veselým úsměvem a zapálila vedle ní svíčku. To už jí slzy nekontrolovatelně padaly z tváří a znemožňovaly další bolestivý pohled na fotku. Amálka si mezitím hrála s panenkami. Přemýšlela o té zemi, ze které nevede cesta zpět a o tom, jestli se tam její sestře líbí. Zatoužila po tom, podívat se za svou sestřičkou, ale nevěděla jak. Chvilku přemýšlela, ale pak ji to přestalo bavit a vrátila se k panenkám. Pak ji ale napadla ještě jedna věc, kterou musela okamžitě sdělit mámě. "A tatínek je taky v té zemi?" Amálčin dotaz matku velmi zaskočil. "Tatínek? Ten, Amálko odešel ještě před tím, než ses narodila, ale ne do té země, o které jsem ti vyprávěla, ale odstěhoval se do jiného města." "A může přijet za námi?" "Ano, může, ale on nechce." Z toho byla Amálka zmatená. "Proč neche přijet? Nelíbí se mu u nás?" Maminka viděla, že se dostala do úzkých."Tatínek od nás odešel, protože se tak rozhodl. Není to tvoje vina, ani vina Aničky, ani nikoho jeného. Tatínek prostě chtěl žít jinak, bez nás. Teď žije v jiném městě, jako třeba babička. Anička je v jiném světě, na který odcházejí lidé, kteří umřou." Příval Amálčiných otázek neustával. "A bolí to?" Maminka znova pohladila dcerku po vlasech. "Aničku to rozhodně nebolelo." Amálka chápavě pokývala hlavou a s pevností dětské víry pronesla: "Anička za mnou určitě přijde, protože se mi po ní stýská. A namalovala jsem jí obrázek, tak si ho musí vzít." Maminka se usmála, ale v její tváři se jasně zračilo peklo, kterým právě procházela.
Ten večer, poté co maminka dočetla pohádku, si Amálka tajně zalezla do Aniččiny postele. Chyběla jí. Vždycky vymyslela nějakou zábavnou hru, nebo ji učila počítat a psát. Zadívala se naposledy na obrázek pro svou sestru, položila ho na stolek a usnula v sestřině posteli bezstarostným spánkem, kterého jsou schopny jen malé děti. Nespala však dlouho.Probudil ji strašidelný šramot. Strachy se jí rozbušlilo srdce a nebyla schopná se pohnout. Určitě je to nějaké strašidlo, které ji jde postrašit, protože si neuklidila svoje hračky, ikdyž jí to maminka několikrát řekla. Po tváři se jí začaly kutálet slzy. Šramot utichl, ale jen na zlomek vteřiny. A co hůž, blížil se k její posteli. Amálka si zakrývala oči, ale zvědavost nakonec zvítězila nad strachem, a proto se Amálka opatrně očkem koukla do pokoje. To, co spatřila, ji nesmírně překvapilo. "Neboj Amálko, to jsem jenom já. Tobě se po mě stýská? Nebuď smutná, vždyť já jsem pořád s tebou a dívám se, jak se učíš a jak si hraješ. Musíš ale taky pomáhat mamince, aby na to nebyla sama. Dospělí jsou vždycky moc smutní, když někdo, koho měli rádi, odejde do jiného světa. Proto si naše setkání nech pro sebe a mamince nic neříkej. Bude to naše tajemství. A vždycky, když budeš smutná a bude se ti stýskat, tak já přijdu, platí?" Amálka na svou sestru koukala zprvu nevěřícně, ale byla ráda, že je tu s ní. A mít tajemství, to je přece ohromná zábava. "Nikomu to nepovím, Ančo. Nakreslila jsem ti obrázek." "Moc pěkný, děkuju. Ale už je moc pozdě, měla bys jít spát. A neboj, u stromečku budu s tebou a s maminkou, ikdyž mě neuvidíš. Kvůli mamince, aby nebyla smutná. Až budeš dospělá, tak to pochopíš. Zatím drž naše tajemství, jako správná ségra. Mám tě moc ráda a mamku taky. Dobrou noc." Amálka Anče stačila jentaktak zamávat a její sestra zmizela stejně tajemně, jako se objevila. Ráno, když se Amálka podívala na stoleček, obrázek pro Aničku byl opravdu pryč.
A na Štědrý večer u stromečku se jí zdálo, že za okny pokoje zahlédla nějakou postavu, nápadně připomínající Aničku. Tajně jí zamávala a objala svou mamku.
Začalo sněžit....
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Limonáda . Limonáda . | Web | 22. prosince 2013 v 10:16 | Reagovat

Tak moc už chci sníh :( Vánoce bez sněhu ?! to snad ne :(

2 Weiler Weiler | Web | 22. prosince 2013 v 11:20 | Reagovat

Mimochodem, když už ty z nějakýho důvodu komentuješ můj pravopis, zkontroluj si, jestli nemáš svou povídku plnou překlepů :D

3 Feelingroovy Feelingroovy | E-mail | Web | 22. prosince 2013 v 11:42 | Reagovat

[2]:Nejde o pravopis a o překlepy. Spíš o to, jak člověk používá nespisovné(někdy až sprosté) výrazy. Ale máš pravdu, občas se vloudí chybička...:)

4 pavel pavel | Web | 22. prosince 2013 v 20:17 | Reagovat

Hezký i když smutný příběh. :-)

5 Feelingroovy Feelingroovy | E-mail | Web | 22. prosince 2013 v 20:44 | Reagovat

[4]:Děkuju moc:)

6 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 27. prosince 2013 v 14:46 | Reagovat

Hezky smutný příběh,  bohužel i tak krutý je občas život. Ale napsáno dobře,  i když pár překlepů jsem taky zaregistrovala.

7 Feelingroovy Feelingroovy | E-mail | Web | 28. prosince 2013 v 13:07 | Reagovat

[6]: snažila jsem se překlepy 2x opravit, ale občas mi něco unikne...:)ale děkuji za pochvalu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama