Strach vede k hněvu, hněv k nenávisti, nenávist vede k utrpení...Strach je cesta k Temné straně...

Z donucení

14. dubna 2014 v 22:58 | Moje maličkost |  Téma týdne
Ne, že bych neměla ráda knihy, ale dva týdny před maturitou jsem nucena číst takové, které mě zrovna moc nebaví. Jmenuju zátupce: Kompendium fyziky, Literatura pro gymnázia, Odmaturuj z angličtiny atd... Začíná mi z toho hrabat a co hůř-začínám mít opravdu strach. Asi takový, jaký jsem měla ve třetí třídě, když jsem dostala první dvojku z písemky z češtiny...
Knihy miluju zhruba od narození (těžko říct, jak veliký knihomol jsem byla coby embryo...)
Když jsem si ještě vychutnávala radosti jedináčka, o které mě ve třech letech připravila moje milovaná sestra, měla jsem pravidelný přísun pohádek a příběhů dvaktrát denně. Při obědě od babičky a večer buď od táty, nebo od mámy. Když se narodila ségra, točila se samozřejmě většina pozornosti kolem ní a babička s dědu už s námi nebydleli, tudíž polední přísun pohádek ustal. Zato večer mi táta pravidelně četl Eduarda Štorcha (např. Minehava); Sever, můj domov; Hoši od bobří řeky; moje milované knihy o ledním medvídku Larsovi a jiné. Když byla ségra ve věku cca tří let, přestěhovala se ke mně do pokoje a táta nám četl oběma.
Občas si na toto bezstarostné období vzpomenu a přepadne mě smutek. Za chvilku mi bude devatenáct, jsem dospělá, čeká mě krok do širého světa a dochází mi, že jsem si to krásné dětství moc neužila. Popravdě-dospěla jsem až moc rychle. Nicméně, ty večery s knížkou patří k mým nejhezčím vzpomínkám.
A když už jsem začala být sentimentální, proč přestávat. S tátou jsme zažívali opravdu super zábavu. Vždycky vymyslel nějakou blbinu, která by byla jednoduchá pro mě i pro ségru, později pro obě.
K mému dětství: Z doby mých tří let si toho moc nepamatuju, jen to, že jsme bydleli s dědou a babičkou. Rok před narozením první ségry jsme se přestěhovali do rodinného domku. V mých sedmi letech jsem se stala dvojnásobnou sestrou a všechna zábava se samozřejmě zdvojnásobila. Museli jsme počkat, až nejmladší holka bude schopná pohybu a souvislého myšlení a teprve pak začala ta pravá zábava. Pravidelné večerní čtení bylo o to lepší, protože jsme se ve třech seskupily na postel kolem táty, zabalené do peřin a napjatě jsme hltaly každé slovo. Při těchto sezení jsem se vlastně naučila číst. Když už jsme přečetli všechno, co bylo pro dětské uši zajímavé, hráli jsme hru ve tmě: měli jsme pytlík svítícího hmyzu (necháte na to svítil lampičku a pak to hezky svítí ve tmě), který jsme vždy pořádně nabili, táta nás holky poslal za dveře, hmyzáky schoval, zhasnul a my je musely hledat. Byla to jedna z nejlepších zábav na dlouhé letní večery. V létě jsme vždycky hráli Myslím si zvíře, nebo klasickej slovní fotbal. Popřípadě jsem to byla já, kdo četl nahlas. Přesně to mě naučilo mít ráda knížky a nejspíš to bylo důvodem, proč jsem ve čtvrté třídě přečetla jedním dechem během dvou dnů Odysseu od Homéra. (To jsem jednou večer šla kolem naší knihovny a vidím tlustou malou černou knihu s divným názvem. Vytáhnu, podívám se, přečtu první stránku, zjistím, že je to rýmovaný a dobře se to čte, během půl hodiny mám přečtenou pětinu a nemůžu přestat.... :) Tenkrát mě máma musela skoro násilím odtrhnout a poslat spát. V té době to byla ta nejlepší kniha, kterou jsem kdy četla. Vtipně taky poté vypadal mezi ostatními dětmi ve třídě můj čtenářský deník-většina spolužáků psala o pohádkách, případně krátkých dívčích "románech" a já tam měla rozebranou Odysseu... Sice jsem do dějin naší rodiny vešla s tím, že Odysseus to tětivo napnul, ale aspoň jsme se zasmáli....Doteď mi to máma semtam připomene. Knihy mám prostě ráda a jsou nedílnou součástí mé existence. Bohužel jak jsem již řekla, jsem donucena číst ty knihy, které mě zrovna dvakrát nebaví, ačkoliv jsou častokrát více dobrodružné než většina Štorchových děl... Tak snad až odmaturuju a jestli vůbec, vrátím se alepsoň přes ty prázdniny zpět do dětství a přečtu si Volání rodu, nebo Larse... :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lili Lili | Web | 14. dubna 2014 v 23:18 | Reagovat

docela chápu jak se cítíš, taky letos maturuju. Sice mám knížky dávno přečtený, ale stejně se toho bojim. :-)
Jinak pěkný blog. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama