Strach vede k hněvu, hněv k nenávisti, nenávist vede k utrpení...Strach je cesta k Temné straně...

Svět byl fajn, svět byl náš...

12. května 2014 v 15:44 | Moje maličkost |  Téma týdne
Ať žije sentimentalismus...Ne, že bych si barvitě pamatovala každý moment mého páteho roku pobytu na tomhle světě. Už jsem dva roky nebyla jedináček, chodila jsem do školky a už tehdy jsem pociťovala jakýsi divný pocit pokaždé, když si ze mě dělali ostaní děti srandu, protože jsem jim s dětskou naivitou, že je určitě zajímá, co jim vykládám, vyprávěla o tom, co dávali minulý večer v televizi na "Dvojce" (Milovala jsem Davida Attenborougha a zvířecí dokumenty obecně). Až později jsem pochopila, co to bylo za pocit-(řečeno s mírnou nafoukaností) Nepochopení inteligentního dítka ostatními ignoranty. Bohužel jsem to pochopila dosti pozdě, tudíž jsem i na základce všechny rozesmívala svou přílišnou ehmmm. divností. Ale na léta strávená ve školce přeci jen vzpomínám s láskou, protože i zde jsem měla kamarády-povětšinou kluky, páč jsem ráda hrála fotbal a válečná tažení mi taky nebyla cizí. Naše školka byla krásná-pískoviště, veliké prolézačky, tříkolky, kolotoče, chodníky určené ke kreslení křídou, malé kulaté stolečky na obědvání a spousty hraček. pravda-mými favority byly dinosauři, vojáčci a Barbína s urvanou rukou (válečné zranění). Docela se divím, že ze mě nevyrost psychopat vraždící postupně všechny, kteří se mu v dětství smáli. To by však bylo pod mojí úroveň. Ale jako správný outsider jsem musela jít proti avu v co možná nejvíce věcech. Například všechny děcka zbožňovaly jednu učitelku, já ji nenáviděla, protože mi přišla hrozně falešná (ano, v pěti letech jsem byla expert na lidi a jejich duševní stavy). Další věc-všichni ti malí prevíti milovali spaní ve školce po obědě, já to nenáviděla. Zpětně děkuju osudu, že máma byla na mateřské a tak mě přišla vysvobodit z toho pekla každý den hned po obědě a společně i s kočárkem jsme šly uspat ségru do parku. Většinou jsme s sebou brali i mého kamaráda se kterým jsem se jako malí dohodli, že se v dospělosti vezmeme. (Ale teď se vidíme sotva dvakrát do půlroku a skoro si ani nemáme o čem povídat) A přitom jsme spolu zažili hromadu zábavy- sáňkování na matračkách ze schodů, hraní si na dinosaury a podobně fantastické věci. Je mi líto, že je to pryč, protože se mi občas zdá, že jsem si to snad ani pořádně neužila. A dětství nemusí skončit nikdy. Doteď se ráda dívám na pohádky, spím s takovým množstvím plyšáků, že kdyby někdo v noci přišel a chtěl mě zabít, nenašel by mě v tý chlupatý změti. Sice v mých pěti letech jsem si mohla hrát jen s jednou ségrou, ačkoliv jsem matinku úpěnlivě prosila, aby mi dala bráchu. Ale aspoń jsem se už smířila s tím, že i kdyby byl bratříček, nebude starší než já, i když jsem si jako malá přála staršího bráchu (aby mě bránil před těma malejma bestiema :)). Nakonec jsem si ale musela poradit sama, stějně tak jako v životě. V pěti letech dítěti nedojde moc věcí a mně to občas nedá a představuju si, že se vrátím v čase a jednomu svému Já v jedné skutečnosti pomůžu v cestě životem. pravdou je, že by to ale k ničemu nevedlo. Jsem hrozně ráda, že jsem měla dětství takové, jaké jsem měla, protože jsem už ve svých pěti letech naučila hlavní pravidla života:
  • nesuď lidi ve chvíli, kdy je vidíš prvně
  • nepij studenej pomerančový džus, protože je hnusnej
  • věř svým snům a neposlouchej posměváčky
  • ne všichni jsou blázni do zvířat, tak je s tím nepruď
  • pád na beton ze dvou metrů bolí jako čert
  • neskákej do prostředka točícího se kolotoče
  • nepouštěj se rukama kolotoče, který se točí rychlostí při které hrozně moc vlají vlasy
  • nesnaž se oochutnat všechny kytky, které rostou v parku
  • kočárek dotlačený na kopec má tendenci zojíždět se směrem dolů vysokou rychlostí
  • nikdy nejezdi po klouzačce v šortkách hned po hraní sí s kamarády na vodníky-tření je svinská věc
  • netahej kočku za ocas, i když je to mazlíček
  • jezdit na sáňkách ze schodů není totéž jako po nich jezdit na matračce
  • po dřevěných schodem s hladkými hranami jde jezdit i jen tak po zadku
  • po schodech s hrubými hranami z kamene to nejde
  • modré linoleum se dá použít jako plavecká dráha
  • dvouleté dítě se nerado účastní plaveckých závodů na linoleu
  • dvouleté dítě se nerado účastní sáňkování ze schodů
  • máma dvouletého dítěte taky není nadšená, když se dvouleté dítě účastní sáňkování na schodech
  • sáňkování v zimě na svahu je však povoleno
  • koulování dvouletého dítěte nikoliv
Takže jsem se opravdu naučila všecko, co budu v životě opravdu potřebovat, což se o literatuře, kterou se musím naučit k maturitě říct nedá. Jestli někdo namítne, že je to všeobecná znalost, kterou musí každej znát, opakuji znova to nejdůležitější: OPRAVDU POTŘEBOVAT!!!!
Když mi bylo pět, patřil mi celej svět, všechno bylo fajn ale já si to pořádně neuvědomovala, protože většinou poznáme co jsme měli, až když o to přijdem. Proto říkám: Abrakadabrakasimsalabim! Ať mi zůstanou vzpomínky po celý můj život a ať vždycky najdu cestu zpět do doby kdy mi bylo pět...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama