Strach vede k hněvu, hněv k nenávisti, nenávist vede k utrpení...Strach je cesta k Temné straně...

Taková to byla slušná holka

31. května 2014 v 18:52 | Moje maličkost |  Téma týdne
Většina článků zde pojednává o tom, že pisatel se stylizuje do postavy černé ovce rodiny, stává se vyvrhelem společnosti a samozvaným rebelem bez příčiny. Ano, původně jsem chtěla psát o tomtéž, ale přeci jen mi moje touha po originalitě nedovoluje úplné zanoření se do davu.
Začnu tedy dětstvím. Byla jsem veselá, malá (což mi zůstalo) a milá dívenka, která nosila všechny možný barvy, takže budila dojem duhové princezny xxxs velikosti. Postupem času a se zhoršujícími se interkomunikačními podmínkami jsem upouštěla od barev a přikláněla se k jedné jediné-černé. (Jak říká Smrť v knihách Terryho Pratchetta: Černá jde ke všemu a časem přijde každý k ní)
Černá se stala nedílnou součástí mého šatníku a můžu jen děkovat osudu, že nejsem blondýnka, ale mám tmavé rovné vlasy. Zkrátka jsem se stala černou ovcí nejen rodiny, ale i školy. Černá mi připomíná noc, noc naději a naděje štěstí, tedy zkráceně- černá je pro mě šťastná barva, ačkoliv ji většina nosí na pohřby. (Pokud by lidé na můj pohřeb měli obléci smuteční barvu, v mém případě by to byla růžová). Ale zpátky k mému životu. Postupem času moje skříň obsahovala 98% černého oblečení a ty zbylé 2% bylo pyžamo a spodní prádlo.
Nepovažovala jsem se však za gotičku, emo, nebo metalistku (i když k té mám asi nejblíž). Ostatní to povětšinou nechápali a snažili se mi vsugerovat, že barevnější oblečení by pro mě bylo lepší. Moje tvrdohlavá povaha nad tím vždy jen mávla rukou a já si šla koupit další černý kousek do sbírky. Moje láska k černé mi vydržela dodnes, ačkoliv už nosím i barevné kousky (minimálně, ale přece). Pravdou však je i to, že černou ovcí rodiny jsem se stala (v tom druhém slova smyslu) nedávno, v souvislosti s vykonáním maturitní zkoušky. Už to, že můj výsledek nebyl kdovíjak oslnivý, přestože jsem neměla žádnou čtyřku, mi na rodinné reputaci nepřilepšilo, ale fakt, že jsem od té doby ustavičně někde s kámošema v hospodě, nebo klubu, tomu dodal korunu. Za celý svůj život na základce jsem se dušovala, že
1. Nebudu brát drogy, a ani to nebudu zkoušet
2. Nebudu kouřit, ani to zkoušet
3. Nebudu do rána v hospodě, nebo v klubu
Všechny tyto body jsem postupně na gymplu porušila. Na mou obranu dodávám, že první cigaretu jsem ochutnala na konci prváku, trávu jsem měla poprvý na maturiťáku ve čtvrťáku a v klubu jsem byla poprvý ve třeťáku, takže by se dalo říct, že do té doyb jsem žila poklidný a slušný život svědomité školačky.
Ale: Po maturitě jsem šla slavit s kámoškama do klubu, druhý den se spolužákama do hospody, pak jsem se třídou na čtyři dny odjela na Slapy, kde jsme byli skoro pořád v lihu a po návratu jsem druhý den byla s kámošema do dvou do rána opět v hospodě. Za tu dobu jsem zvládla vypít a vykouřit +/- 25 piv, 20 panáků, nevím kolik flašek vína, 2 jointy a 20 cigaret, z čehož asi 8 za ten poslední večer v hospodě. Na někoho, kdo nekouří a skoro nepije "dobrý" výsledek. Dokonce jsem byla pochválena, že moje první vlastnoručně ubalená cigareta vypadá k světu. Dobrý na tom je, že zatím nejsem závislá ani na jednom. Rodiče nemaj ponětí o tom, co jse za posledních čtrnáct dní dělala a je s podivem, že já si to pamatuju docela dobře. Naštěstí už mám výdrž, co se týče alkoholu docela dobrou a neztratím myšlenkové pochody, akorát je mi blbě a točí se mi hlava. Ale když sedím, jsem schopná se bavit o čemkoliv aniž bych blábolila nesmysly.
Svého nočního veselen rozhodně nelituju, jsou to super zážitky a je zábava pozorovat lidi, jak jsou milejší a otevřenější, než za střízliva. Jenom si musím přístě uvědomit, že takto alkoholově posílenému člověku nejde vždy o totéž, o co střízlivému, leč zamilovanému (můj pud sebezáchovy zde odvedl skvělou práci, ačkoliv srdce bylo proti... :))
Jenže to jsou právě ty zážitky, které k takové zábavé patří a člověk se jim později zasměje.
Nedokážu si představit, co by mi naši řekli , kdybych se jim pochlubila vším, co jsem od maturity udělala, ale jsem si jistá, že nic příjemného by to nebylo. Jenže být černá ovce rodiny jak vzhledem tak i chováním, to je zkrátka dobrodružství, které patří k mladému životu. Nehodlám si však svůj mladý život kazit tím, že to budu přehánět, čeká mě poslední rozlučka s profesory a s neomezeným a neřízeným chlastáním je na delší čas konec ;)
.....Napadla mě ještě jedna filosofická otázka, která sem sice moc nejde, ale trochu s tématem oslav a užívání si souvisí: Kdyby jste zjistili, že za měsíc zemřete, ale byla by tu malá šance na záchranu s tím, že ten měsíc byste museli věnovat komplet jenom léčbě, zkusili byste léčbu, nebo věnovali ten poslední měsíc radovánkám a pořádně si ho užili?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 31. května 2014 v 19:39 | Reagovat

No, je mi dvaadvacet a ani jeden ze zmíněných bodů jsem ještě neporušila a porušit nechci. Brát drogy (jelikož chlast a cigarety jsou taky drogy) mi nepřijde jako něco, co k zábavě patří, a na to abych někde byla do rána až moc ráda v noci spím.
Léčila bych se, coby ne. Protože si nedovedu představit situaci, kdy bych při léčbě nemohla nic číst, nic sledovat, s nikým být v kontaktu a povídat si aspoň přes chat. Což je pro mě lepší zábava, než trajdat někde po barech a ani nechci, aby se to změnilo.

2 Terka Terka | E-mail | Web | 31. května 2014 v 19:56 | Reagovat

Do hospody čas od času jdu, sem tam si nějaké to pivo dám, ale nemám ráda tvrdý alkohol. Nekouřím, protože to smrdí a už jen ze zásady mi to vadí. Každopádně ale nejsem v hospodě od rána do večera :)

Co se týče tvé filozofické otázky, těžko říct - kdyby ten lék byl jistý, že mě uzdraví, šla bych na léčení :) kdybych byla pokusný králík, zkusila bych to a kdyby to nevyšlo, ten poslední měsíc ych si užila jako ještě nikdy ne :)

3 Feelingroovy Feelingroovy | E-mail | Web | 31. května 2014 v 20:32 | Reagovat

[1]: těmi posledními radovánky by každý myslel určitě něco jiného-za mě by to bylo cestování. jinak tě chápu a obdivuju, já byla slabá abych vydržela nápor většiny a zvědavá, abych to nevyzkoušela :)

4 Feelingroovy Feelingroovy | E-mail | Web | 31. května 2014 v 20:34 | Reagovat

[2]: Právě, ten lék by nebyl jistý vůbec. Léčba by trvala ten měsíc, ale nebylo by jisté, jestli se bude za ten měsíc slavit úspěch, nebo to skončí smrtí.

5 Jméno Jméno | 31. května 2014 v 20:39 | Reagovat

Proč pořád chodíš v černé.?
Protože tmavší barva není..-_-
Ne, teď jako fakt černou miluju..
Áno, nikdy nebudu kouřit, pít ani brát drogy..to byly krásný časy, kdy sem si tohle slibovala. Ale narozdíl od tebe já s tím začla dřív..(to se mám čím chlubit, že.. :-D )Otázka-> Asi pokud bych věděla, že mě to vyléčí..šla bych do toho ale s mým strachem z budoucnosti..nevim nevim.. :-D

6 Feelingroovy Feelingroovy | E-mail | Web | 31. května 2014 v 22:26 | Reagovat

[5]: Á, někdo mi rozumí!!! :)Hurá :D :D

7 Radfordová Radfordová | Web | 1. června 2014 v 19:29 | Reagovat

Nedivím se, že ráda nosíš černou, na té barvě něco je :D
Jinak... nějak si ani neslibuju. Jsem zvědavá. A věčně tu taky nebudu (doufám) :D
K té otázce... já bych se asi léčit nechtěla. Je to těžká otázka, ale smrt mi přijde jako celkem uklidňující řešení. Nechtěla bych poslední měsíc života strávit v nemocnici, popřípadě v bolestech, nějakým zvracením a tak. Co myslíš, jak moc se dá za měsíc změnit svět? :)

8 Feelingroovy Feelingroovy | E-mail | Web | 1. června 2014 v 20:21 | Reagovat

[7]: Asi bych se taky vykašlala na léčení a užívala si zbytku života.
Podle mě se za měsíc svět moc změnit nedá. Můžu lidi trochu vzburcovat, aby si vážili toho, co maj, ale za čas na to každý zapomene. už kolikrát se začalo něco dít, až když se někdo zabil, nebo se stalo jiné neštěstí. Ale svůj osobní svět si za měsíc podle mě člověk dokáže změnit hodně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama