Strach vede k hněvu, hněv k nenávisti, nenávist vede k utrpení...Strach je cesta k Temné straně...

Nebezpečí PC her

9. června 2014 v 12:12 | Moje maličkost |  Přemítání o věcích závažných i banálních
Poslední dobou slýchám ze všech stran, že hraní PC her je pro děti jedno z největších nebezpečí, činí je agresivními a nejsou schopny normálního sociálního života. Ovšem-záleží na typu hry, předpokládám, že hraní takových těch kuchařských her v dítěti bude těžko podněcovat agresivitu.
Mám samozřejmě na mysli hry typu Max Payne, Assasin's Creed, Call of Duty a další FPS a TPS. Hry, ve kterých krev teče proudem, postavy se mlátí hlava nehlava a grafika je leckdy až moc autentická.
V novinách, ve zprávách, na internetu, zkrátka všude se téma škodlivosti stříleček omílá dokola a dokola, ale krom tvrzení, že je to svinstvo, se nic jiného nevymyslelo. Podle mě je to pěkná pitomost. Počítačové hry samotné nemůžou děti od základu změnit, nebo je nutit k tomu, aby se jednoho dne sebrali a šli tátovou vzduchovkou zastřelit sousedovu kočku a posléze i postřelit souseda, protože za toho je 50 bodů. všechno záleží na výchově, kterou rodiče občas hold nezvládnou. Když dítěti včas nevysvětlí, že střílení do lidí je špatné, pokud to zrovna nejsou serioví vrazi, nebo násilníci, udělá si o zabíjení svůj obraz, tentokráte už ovlivněný hraním her. Znám to z vlastní zkušenosti. Ve svých jedenácti, nebo deseti, jsem poprvé začala hrát Maxe Paynea. Hrozně mě to bavilo a máma o tom věděla. Jediný, co mi na to řekla, že je to hnusná hra s ošklivou grafikou (byla to jednička, tak se není čemu divit). Byla jsem malá, takže bylo celkem pochopitelný, že jsem se občas bála, za kterým rohem na mě vyskočí nějakej gangster, ale časem jsem si zvykla. Nehrála jsem to ale kvůli tomu, abych střílela do všeho, co se hejbalo. Nejradši jsem měla tu intro epizodu, ve které se neobjevili padouši, dokud jsem nezmáčkala červený tlačítko. Bavilo mě skákat na balkon, skákat z balkonu a v tajný místnosti střílet do tapet obličeje a civičit se ve střelbě na skleničky a mlátit do televizí. To jsem milovala. No a rozhodně jsem v reálu nemátila do televizí a skleniček, maximálně jsem jednou zkusila pevnost talíře tak, že jsem ho zkusila přelomit přes nohu-povedlo se. Taky se mi líbil Maxův arsenál zbraní, který se s každým mrtvým zvětšoval, protože tatík prahnoucí po pomstě každého zabitého elegantně okradl. Tu hru mám prostě ráda doteď a žádná se mi zatím nelíbí víc. Zkusila jsem Mafii, Assasin's Creed, ale na Maxe nemělo nic. Rozhodně si nemyslím, že by mě hraní takových her ovlivnilo natolik, abych šla vytřílet své nepřátele. Ne, že bych na to občas nemyslela (nadsázka), ale opravdouvou touhu jsem neměla nikdy. Zbraně mě fascinují a chci si časem udělat zbroják, ale ne proto, abych střílela lidi na potkání.
PC hry s násilnou tématikou tedy podle mě neponoukají dítě k násilí, ani ho neopěvují, ale pokud se dítěti nedostane kvalitní výchovy a ponaučení o tom, že zabíjet je špatné, můžou přispět k nárůstu kriminality mezi dětmi. Všechno tedy závisí na rodičích. Když dítě hraje nějakou střílečku, tak by k němu měli přijít a říct: "Hele, je fajn, že tu mlátíš zombíky (policajty, vrahy, zloděje, staré babičky), ale opovaž se to praktikovat veřejně. Násilí je špatné a nesmíš ublížit nevinnému člověku. Na počítači si klidně vybij vztek, ale uvědom si, že vraždy a krádeže nejsou řešením problémů."
Pokud by každý rodič tohle svému dítěti v útlém věku vysvětlil, nebyli by dnes vrazi, násilníci ani zloději. Násilné hry jsou dobrým výchovným předmětem, ale musí se s ním dobře zacházet.
A teď vaše názory, zajímalo by mě, jak pohlížíte na problematiku hraní brutálních her v dětství.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama