Strach vede k hněvu, hněv k nenávisti, nenávist vede k utrpení...Strach je cesta k Temné straně...

Jako Semir Gerkhan

13. srpna 2014 v 19:23 | Moje maličkost |  Střípky z mého života
Nakonec mě k tomu táta dokopal - zašla jsem si vyřídit kurz autoškoly. protože je to místní učitel a zná mojí rodinu a vlastně všechny kolem, proběhly formality v pohodě a svatém klidu. Rovnou mě zapsal na teroii a dal mi učebnici. Trochu jsem v ní listovala, udělala jsem si z fleku pár testů a byla jsem v klidu. Trochu jsem se bála, že na první hodině budu jediná neschopná devatenáctka, která si jde udělat řidičák, protože jsem předpokládala, že tam všem bude čerstvých osmnáct.
Naštěstí jsem se spletla, jelikož mezi mé spoluáky patřil můj bývalý spolužák, asi 35-40ti letá paní a pár dalších lidí +/- mého věku. První hodina proběhla rychle a vcelku zábavně a musím říct, že celých 45 minut uběhlo 2x rychleji, než ve škole.
jenže na konci si instruktor se všemi domluvil první jízdy a ta moje mě čekala asi za 5 dní-pondělí po víkendu.
Trochu ve mě hrklo, ale na druhou stranu jsem se opravdu moc těšila, až sednu za volant a budu si připadat jako Semir z Kobry 11. O víkednu mi táta učil startovat a třikrát jsem na jedničku sjela kopeček před barákem.
První hodina v autoškole byla super. Rozjezdy pro hvězdy :)
Vážně mě to bavilo, ale přeci jenom- jezdit na jedničku po sídlišti, kde je minimální provoz, to asi umí každej. jednou jsem potkala náklaďák, jednou nějakou rodinku a to bylo vše. Druhá hodina byla o něco těžší, protože mě čekalo řazení na dvojku. nedopadlo to překvapivě špatně a na konci hodiny už jsem se strachem v očích a vlastně všech částech těla řítila 30kou po silnici domů. jenže dostat se ze sídliště ke mě domů znamenalo dostat se na hlavní, objet kruhák, sjet strmej kopec se zatáčkama, vyjet kopec se zatáčkama, zatočit ostře doprava, vytočit další ostrou zatáčku a dávat pozor na auta, autobusy a podobné nežádoucí prvky. zuby nehty jsem se držela volantu a musela jsem vypadat opravdu vtipně.
Přesto všechno mě to ale stále bavilo a své zážitky jsem hned vyprávěla ségrám, které z toho neskákaly zrovna radostí, protože se právě dívaly na něco v telce. Avšak máma se tomu od srdce zasmála.
Třetí hodina se odehrála celá v provozu. Dojela jsem do vedlejší vesnice, už relativně v klidu, ačkoliv cholerik se nenachází v naprostém klidu nikdy. Dokonce se mi povedlo vrátit zase zpátky domů, což pro mě byl úspěch hodný nobelovky, nebo spíše Oscara. Další hodina byla dvojitá, tudíž 1,5 hodiny za volantem. Hmmm. Byla jsem pochválena, že na holku podávám dobrý výkon a že je to fakt slušný. Byla jsem na sebe jaksepatří pyšná, i když to bylo i proto, že jsem zatím nikoho nezabila... Jenže pak to se mnou šlo trochu z kopce. Vzálenosti se natahovaly, aut přibývalo a mé nervy pomalu skákaly z palubní desky ven. Začala jsem zmatkovat, ale zatím se nic hrozného nestalo. To nejhorší, co mě potaklo bylo, že jsem prohrála sázku s mámou, protože já byla přesvědčena, že ona jezdí hůř, než já... Nejzedí. Akorát už si nepřipadám jako Semir, ale spíš jako někdo s nervama v kýblu... Ale zatím mě to pořád baví a těším se na ten cár papíru, který mi dovolí začít řídit podle sebe. ne, že bych chtěla jsezdit jako magor, ale chci najít svůj styl řízení, který mi bude vyhovovat nejvíc.
Akorát musím začít dávat pozor na povolenou rychlost, protože jet v obci 60, to není úplně nejlepší cesta k řidičáku. Sama sebe ale utěšuju, že ono to jednou půjde a budu řídit jako Semir. Ačkoliv, když o tom tak přemýšlím- kudy Semir jede, tam se většinou něco nehorázným způsobem srazí... Nicméně ještě furt žije, takže musí být hodně dobrý řidič. A kařdý má mít svůj vzor. Takže spojka k záběru, plyn, pouštím spojku a jedu...!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama