Strach vede k hněvu, hněv k nenávisti, nenávist vede k utrpení...Strach je cesta k Temné straně...

To chce klid.

22. září 2014 v 20:43 | Moje maličkost |  Téma týdne
A pevné nervy a taky trochu štěstí a nějaké ty znalosti a pevnou vůli a odhodlání a srdce na správném místě a smysl pro povinnost a umět odpočívat a kdovíco ještě. Ano- řeč je o nezbytnostech, které potřebujeme k životu. Mohla bych sice začít kyslíkem, vodou, nebo živinami, ale asi by to nebylo tak záživné :D (Ačkoliv můj názor na život je, že k němu potřebujeme jen čtyři věci, začínající na V: Voda, Vzduch, Výživa a Vůle)
Ale nechci tento článek pojmout moc filosoficky, nýbrž lehce zábavně, protože mám za sebou první vysokoškolský den a spoustu příhod na téma "Učím se žít jako vysokoškolák"
Tak tedy:
Už u přijímaček se mi povedlo zvorat podis na zkouškové papíry, což ve mně vyvolalo pocit "Co tu proboha vlastně dělám?" Poté, co jsem se náhodou dostala do stovky vyvolených přijatých, jsem se poprvé ani nenašla v na seznamu a myslela jsem, že má blbost konečně vyšla najevo a já můžu udělat ČVUT pápá. Nicméně po chvíli usilovného pátrání a zdržování těch za mnou, jse se našla a vesele dorazila k zápisu. Tam jsem se bavila s nově nabytou kamrádkou o prázdninách a na konci jsem podepsala papír, na kterém jsem potvrzovala, že jsem byla seznámena s obecnýma věcma kolem fakulty apod. (Doteď nevím, co přeesně nám říkali…)
Doma jsem v půlce prázdnin zjistila, že vlastně nevím, kdy začínám a matně jsem vzpomínala, že nám děkan řekl něco o vytváření rozvrhu. Tak jsem asi dva dny otravovala studijníí oddělení dotazy ohledně tvorby mého rozvrhu. Nakonec se mi to povedlo, ale většina dobrých časů už byla vybraná, tudíž můj rozvrh vypadá, jak vypadá. Nicméně, nejtěžší část byla za mnou.
Když jsem odjela plna obav na seznamovák, došlo mi, že si ze školy nepamatuju ani Ohmův zákon a nerozeznám žábu od hrocha. Uklidnilo mě však, že na tom byli lidi i hůř. Na konci seznamováku jsme si všichni popřáli hezkej víkend s tím, že v pondělí se uvidíme ve škole. Cesta tam mi hrůzu nenaháněla-už jsem ji absolvovala několikrát, ale to, že budu jako blbec čekat půl hodiny na bus, kterej ještě ke všemu začínal jen pár zastávek před tou mojí, jsem opravdu nečekala. A náladu mi nezvedl ani fakt, že hororová cesta autobusem byla zakončena šílenou zácpou asi čtyři zastávky před konečnou. Takže jsem s mojí bývalou spolužačkou vystoupila a radši jsme to došly pěšky, protože jinak bychom tam stály doteď. Už jsem vymýšlela omluvy pro pozdní příchod na mou první přednášku, ale obavy byly zbytečné. Před aulou jsem dokonce potkala moje kamarády, kteří vypadali stejně šťastní, že mě vidí, jako já. První přednáška, kterou jsem pomyslně vkročila do víru univerzity, byla lineární algebra a diferenciální počet. (pro ty, co nerozumí klingonsky-prostě písmenkovočíslíčková matika). Během pěti minut jsem měla pocit, že bych se měla vrátit tak do páté třídy, protože jsem absolutně nevěděla, o čem ta ženská mluví. A takhle jsem vydržela dvě hodiny. Abych neumřela, průběžně jsem chroustala BeBe sušenky a zapíjela je vodou.
Když přednáška zkončila, zjistila jsem, že do páté třídy se chce vrátit tak polovina zůčastněných. při další přednášce jsem zjistila, že v aule je zakázáno jíst a pít, tak jsem rychle schovala sušenky a vodu a místo toho jsem usnula. Vzbudil mě až komentář přednášejícího: "Koukám, že některé z vás jsem uspal, což je mi líto, ale přeju jim ten spánek." (Mohl si za to sám - mluvil děsně monotónně)
Pravdou ale zůstává, že do konce přednášky jsem seděla vzpříma, rudá až za ušima. Pak mě čekala dvouhodinová pauza, kterou jsme s kamarádkou prokecaly v kantýně, kde bylo alepsoň trochu teplo. Začínala jsem mít pocit, že na mě něco leze a není to úplně dobrý. Při rozhlédnutí kolem jsem zjistila, že většina lidí kašle, chrchlá, kýchá a sípá, popřípadně umírá na tuberu a vše mi bylo hned jasný. Při pomyšlení na to, že budu končit až v šest a pojedu domů další dvě hodiny, mě málem kleplo. Jenže cvika jsou cvika a jít se na ně musí. Jediné plus bylo, že plynule navazovaly na přednášku z algebry, tudíž jsem ty věci nestihla zapomenout. (neohrozilo mě ani to, že ta ženská přišla asi o půl hodiny později a my už spřádali plány, jak půjdem domů…) Ale nakonec se ukázalo, že jen nemohla kvůli rekonstrukci najít učebnu. Kupodivu cvičení byly nejvíc v pohodě, protože se ukázalo, že na tom nejsem tak bídně a dokonce jsem si odnesla bod za práci v hodině (jako většina tam, ale co, každej bodík je dobrej…) Mezitím se venku udělalo ještě větší hnusno, než bylo v poledne a my byli vyhnáni do mrazu, protože nám za tři minuty jel autobus. Za tu dobu jsem stihla brutálně promrznout, a ta chřipka, co se mlátila s mojí imunitou, začínala mít navrch. Aspoň, že v buse bylo teplo. Na metru jsem si za poslední drobáky koupila lístek a vyjela směr domov. Na konečné zastávce metra jsem si dobila Opencard a s vědomím, že mám lístek, jsem si její platnost dala na zítra. jenže, když jsem vstupovala do autobusu, zjistila jsem, že ten lístek jsem někde vytratila a tak jsem si musela přikupovat ještě jeden, abych se vůbec dostala domů. Autobusák se na mě netvářil nejmilejc, když jsem mu 18ti korunovej lístek platila pětistovkou, ale naštěstí měl na vrácení, jinak mrznu na zastávce doteď. Takže z dneška jsem si odnesla mnohá poučení a jsem připravena na další lekci toho, jak se učit žít jako vysokoškolák…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Janča Janča | E-mail | Web | 22. září 2014 v 21:16 | Reagovat

Ježiši, já tak nechci na vejšku!! :D Ale na druhou stranu jo, tak nevím. Je super, že máš hnedka kámoše, ale jako být tam do 6.. no to zní opravdu krásně.

2 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 22. září 2014 v 21:26 | Reagovat

Ou, ale přežila jsi a to je hlavní, ne? ČVUT asi bude vždy mimo můj dosah, ale znám lidi z humanitních oborů a prý je to taky sranda :-D

3 Lucka Lucka | 23. září 2014 v 7:41 | Reagovat

[2]:podle mě nezáleží tolik na oboru, ale na profesorech a lidech. A je jedno, jestli je to humanitní, nebo technická vysoká
[1]: vysoká je zatím fajn, ale spíš nechci vidět zkouškové období...:)

4 MaddyHarry MaddyHarry | Web | 23. září 2014 v 18:37 | Reagovat

Tak to učení se žít jako vysokoškoláka není nikdy nejlepší. I když v podání přátel co mám já, to vypadá jako sranda.. ale tak oni se také dělí jen o to fajnové :-?  :-D  :-D

5 Lucka Lucka | Web | 25. září 2014 v 8:37 | Reagovat

[4]: zatím je to super , ale uvidíme u zkoušek...:) akorát je to náročné na čas...

6 she-keeps she-keeps | 25. září 2014 v 17:00 | Reagovat

Základ je nezaleknout se prvních přednášek! :-D
Ať se Ti daří, těším se na další článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama