Strach vede k hněvu, hněv k nenávisti, nenávist vede k utrpení...Strach je cesta k Temné straně...

Po hlavě, občas i nohama napřed...

16. října 2014 v 22:11 | Moje maličkost |  Speleo!!!
Strach se prý nejlíp překonává, když se mu člověk postaví čelem. No nevim, když jsem se naposledy snažila zbavit svého strachu z vos, dostala jsem do čela žihadlo a moc mi to nepomohlo…
Nicméně, zkusit se má všechno a tak jsem si řekla, že splním slib, co jsem dala před rokem jednomu klukovi. No, vlastně on už si to asi nepamatuje, ale já snažím sliby plnit, holt jsem taková nátura :D
Slib spočíval v tom, že pokud udělám přijímačky a dostanu se na FBMI, přihlásím se do speleogického klubu. Já, která se bojí jet i výtahem a má nejhorší noční můra je pohřební zaživa. Já, která se bojím výšek jako Sheldon pomyšlení, že mu někdo zasvinil jeho místo. Ano, já. Ne, že bych to dělala jenom kvůli sobě (tak trochu to bylo i kvůli tomu klukovi, ale to teď není důležitý…)
Řekla jsem si, že co mě nezabije, by mě mohlo posílit a s odvahou u mě nezvyklou jsem vyrazila na první hodinu. Tak fajn-nikam jsme nelezli, takže pohodička a poznala jsem další nový super lidi, z čehož jsem měla radost snad větší, než z toho, že jsem se odhodlala k něčemu tak bláznivýmu. (Dokonce to moje nadšení přehlušilo pocit zklamání, když jsem zjistila, že tomu klukovi jsem ukradená jako Jantarová komnata).
Takže první hodina byla celá o tom, že jsme se navlíkali do postroje a osobně já jsem si připadala jako kráva, protože mi furt něco nešlo. Ale ostatní gentlemani mi většinou rychle pomohli. Když jsme se jakž takž naučili názvy všech těch cerepetiček, které visí z podsedáku, bylo nám řečeno, že se máme co nejrychlejš oblíknout. Hmm, asi minutu jsem si ten podsedák zkoušela obráceně, divíc se, jakto že mi to sakra nejde????
Můj spolužák ale přišel na to, kde je zakopanej pes a jelo, oblíkalo se dál.
Jako nejlepší bod programu bylo sdělení, že v neděli (kurz byl v pondělí) se poprvé leze do jeskyně.
Hurá, pomyslela jsem si, načež mi došlo, že mám naplánovaný jízdy v autoškole a rodinnou oslavu. Bradička mi zklamáním spadla a Fantazie začala horečnatě přemýšlet nad tím, jak to udělat.
Nemohla jsem si u Thorova kladiva nechat ujít takovou super akci (s takovejma super klukama), ale zároveň jsem věděla, že odmítnout oslavu ségřiných narozenin bude jako politický hřích v dobách rudohvězdných…
Jeskyně nakonec vyhrála a já jsem doma oznámila, že jako na potvoru prostě musím odjet do školy. (holt těžká vysoká škola, no)
Protože jsem myšlenkama byla od rána ten den úplně jinde a nemusím sand říkat kde a u koho, povedlo se mi nenasednout do jedinýho autobusu, který by mě dovezl na místo srazu.
Takže jsem psala kamrádovi, se kterým jsem měla ten sraz, omluvnou SMS. Připadala jsem si fakt jako idiot, ale on to vzal s lehkostí a vyzvednul mě jinde. Jet v autě se třema klukama byla opravdu sranda. Osud mi dokonce nadělil dáreček v podobě onoho výše zmiňovaného kluka, jehož zájem o mě od pondělka snad ještě klesl. Ale mě už to nijak nepálilo, protože kazit si takovej fajn den takovou blbostí, by bylo blbý ;)
Navzdory všem řidičským schopnostem řidiče a navigačních schopnostem zbylých kluků, se nám povedlo na chvíli zabloudit a GPSka z nás byla na prášky.
Ale dojeli jsme.
Po několikaminutovém převlíkán, dohadování a zařazování do skupin jsme mohli konečně vyrazit. Bylo docela vedro a my-narvaný v nepromokavých overalech jsme lezli po šutrech jako zfetovaný krtečci. Protože na každého nováčka připadali cca 3 instruktoři, rozdělili jsme se na dvě skupiny po 6ti a 7mi.
Kupodivu jsem se začínala do toho podzemí těšit, protože mi bylo hrozný vedro. Jenže když jsem pak viděla ten vlez, který vypadal, jak komín do pekel, nejradši bych v tu chvíli seděla u stolu, jedla dort a poslouchala příbuzenstvo.
Jakožto jediné holce ve skupině se mi ale dostalo milé podpory a já slezla vstříct netopýrům. (Ne, že bychom jich potkali nějaké hrozné množství-pouze dva chudinky)
Když poslední člen výpravy zavřel poklop, došlo mi, že nahoru už cesta nevede a že mi nezbývá nic jiného, než potlačit pocity stoupající klaustrofobie a lézt za ostatními. Chvíli jsem si v duchu nadávala, že pro lásku dělám někdy fakt debilnosti, ale čím dál jsem se dostávala, tím víc se mi v té jeskyní líbilo. Ačkoliv mi cestu osvětlovala jen moje čelovka a čelovky ostatních, bylo krásně vidět na všechny kameny, krápníčky, bahínko a podobné věci.
Mírně dezorientovaná a stále v lehkém šoku, jsem několikrát porušila pravidlo, že čelovkou se nesmí svítit kolegům do obličeje. Souputníci byli ale ke mně velmi shovívaví, ačkoliv jsem celou výpravu permanentně zdržovala. Ono s mýma krátkýma nožičkama není úplně snadný zapřít se do dvou protilehlých stěn a ještě se tímto způsobem někam dostat, zvlášť když jsem celu dobu musela myslet na to, že jsem na louce, volná jako pták. Dost mi to ztěžoval fakt, že jsem se chvíli, co chvíli flákla do hlavy o stěnu. Kluci mě celou dobu povzbuzovali a všemožně mi pomáhali. (což ve mně vyvolávalo jakýsi pocit výjimečnosti J)
Dokonce mi občas i řekli, že mi to jde a to bylo teprve něco pro moje EGO.
Po hodině jsem přišla na to, že strach z uzavřených prostor se zmenšil asi o třicet procent, a že jeskyně jsou velmi romantické místo... A taky jsem zjistila to, že jeskynní jíl je velmi super hmota, která se dá použít na různorod aktivity. Například jsme ji po sobě patlali jako puberťáci.
Během další hodiny se moje klaustrofobie opět zmenšila. Řekla bych, že se zmenšovala s tím, jak se zmenšoval prostor kolem mě. Nesměla jsem si ale moc uvědomovovat, kde vlastně jsem a co by se stalo, kdyby mě to zavalilo. Takže jsem myslela na několik věcí zároveň a tím jsem se od strachu odpoutávala.
Když jsem lezla hlavou napřed a po břiše, bylo to celkem v pohodě. Horší to bylo, když jsem lezla nohama napřed na zádech a úplně nejhorší pocit jsem měla, když se muselo lézt po zádech hlavou napřed. Nemohla jsem ani otočit hlavu, abych viděla, kam sakra lezu, a kdyby přede mnou nebyl kamarád, který mě většinou vytahoval, asi bych utrpěla lehkou újmu na psychice…
Ale pomocníků jsem tam měla dost, takže se mi nic nestalo. Jenom jsem měla bahno všude, kde bylo místo (holt jsme si hráli, no).
Když jsem se dostala na světlo bóží, udeřily mě do nosu všechny možný i nemožný vůně, vnímala jsem teplo silněji, než obvykle a trochu mě začali pálit oči ze Slunce. Tento stav trval ale jen chvíli, než jsme přešli k druhému vlezu do jeskyně a pouť začala nanovo. Na konci celého permonického tripu jsem vylezla doslova jako vyměněná. Zbavila jsem se částečně klaustrofobie, začala jsem si cenit slunečního svitu a v mém srdci začala růst nová láska.
Když naše parta vylézala z ďoury, koukali na nás kolemjdoucí lidé trochu udiveně, co za satany to leze z pekel.
Nahoře jsme vedli sáhodlouhou debatu, jestli jít, nebo nejít do hospody, což měl vyřešit hod korunou. Padlo nám NE, ale nakonec jsme stejně šli. Byla to vážne sranda a já se těším na pondělí, protože máme další hodinu. Tentokrát to bude stěna, takže budu redukovat strach z výšek. Jen bych potřebovala najít kurz, kde mě zbaví strachu z odmítnutí někým, na kom mi záleží… Ale třeba se to naučím taky tady…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 she-keeps she-keeps | 19. října 2014 v 11:30 | Reagovat

Fantastický článek! A hlavně příběh! Myslím, že právě vytváříš historii, kterou budeš svým vnoučatům vykládat pořád dokola :D

2 Feelingroovy Feelingroovy | E-mail | Web | 19. října 2014 v 18:18 | Reagovat

[1]: Děkuju za pochvalu :) Doufám, že to bude historie o tom, jak jsem potkala jejich dědu :D

3 life2006 life2006 | Web | 20. října 2014 v 14:03 | Reagovat

souhlasím s tvým článkem u blogu o mrtvole, ... :-D , máš pravdu smrt by se měla brát samozřejmostí života, ale není tomu tak a to taky tak nějak má být, máme se bát, aspoň máme pud sebezáchovy. ;-) Já ho teda aspoň mám, nechci umřít. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama