Strach vede k hněvu, hněv k nenávisti, nenávist vede k utrpení...Strach je cesta k Temné straně...

Úděl osudu

11. října 2014 v 0:47 | Moje maličkost |  Přemítání o věcích závažných i banálních
Osud.
Nepochopený, nenáviděný, proklínaný.
Milovaný, opěvovaný, unikátní.
A hlavně - NÁŠ.
Každý máme svůj osud, ať už jsme s ním spokojení, nebo ne. A každý máme nejspíš svou vlastní teorii o tom, kdo je sakra ten, co řídí naše životy. (Jakožto jedi-ateista nevěřím v nic jiného, než v Sílu a svůj Osud, kterého si velmi vážím)
Vždycky mě ale zajímalo, jak to sakra ten osud dělá, že všechny moje cesty mají určitý cíl a všechny zdánlivě nesouvisející okamžiky směřují k jistému cíli. Když jsem byla mladší, žádnou propojenost mezi jednotlivými situacemi jsem neviděla. Až když se na svůj život dívám zpětně, tak si uvědomuju, že většina těch věcí, u kterých jsem si myslela, že dopadly, jak nejhůř mohly, skončily šťastně, protože daly vzniknout těm dobrým a příjemným zážitkům, na které navazovaly další a další. Během několika posledních let jsem se snažila vytvořit jakous takous teorii o Osudu svém i ostatních. Protože mě baví přemýšlet nad rámec normálního chápání, jako první mě napadlo, jestli je osud mužského, či ženského pohlaví a jestli by mohl vzniknout jakýsi hlubší vztah mezi osudem a jeho svěřencem…
Ale to byly jen takové úsměvné osobní polemiky. Protože se dosti často rozebírá fakt, že lidksé tělo po smrti přijde o pár gramů své váhy a vědci netuší, kam se ta váha transformuje, napadla mě jedna taková trochu šílená terie Osudu:
Jako první před Vesmírem vzniknul i jakýsi Praosud. Ten určil to, jak se bude Vesmír formovat a podobné věcičky. Zatím jsem nevykoumala, kde se sakra vzal ten Praosud, ale dejme tomu, že prostě vzniknul z ničeho a porušil tak zákon o zachování energie. A nevím ani to, co se s ním stalo pak. Nebudu o tom teď přemýšlet a radši se zaměřím an to, co jsem už vymyslela:
Každý, kdo zemře ve věku, kdy je schopen svéprávně jednat a myslet (cca 15 let a více) se po smrti stane osudem jiného, nově zrozeného člověka. Musí mu pak vymyslet život takový, aby splňoval podmínky Kodexu (o něm se zmíním později).
Každý, kdo zemře ve věku, ve kterém nedokáže souvisle myslet, a nemá žádnou zodpovědnost, dostane šanci začít odznova. Hinduisté apod. tento jev popisují jako reinkarnaci. A když Osudu zemře jeho svěřenec, stává se Osudem jiného, nového člena naší populace. Ano, může se stát, že při procesu druhé šance může tentýž Osud dostat do opatrovnictví toho samého člověka, ačkoliv ten o tom nebude mít nejmenší tušení.
Jak to mají zařízené zvířata, netuším.
K výcviku Osudů slouží škola, kde vyučují staří mazáci, jež zrovna nemají žádné svěřence.
Takže takové ty zvěsti o tom, že po smrti na lidi čeká ráj, jsou holý nesmysl-znova učení a práce jako v životě...
A že toho učení není málo. Kromě toho, že se Osudy musí nadrtit Kodex, musí taky ovládnout umění taktiky, neboť každý člověk má jen omezené množství štěstí a neštěstí. Takže, když to nějaký nezkušený Osud na začátku přežene se štěstím, člověk zbytek života (který často nebývá ani moc dlouhý) neprožije zrovna nejšťastněji. Jenže chybami se Osudy učí a získávájí zkušenosti, jak s daným množstvím zacházet. Nutno podotknout, že do školy chodí všechny nové Osudy dohromady v jakémkoliv věku.
No a nyní ke Kodexu samotnému
Kodex je kniha, obsahující pravidla, které musí osud dodržovat, jinak se s ním stane něco špatného (netuším co, ještě jsem osudem nebyla…). Každý nováček se Kodex musí pořádně našprtat, než je mu přidělen svěřenec. Protože já se zatím musím učit jen matiku, fyziku, biologii, fyziologii a anatomii, Kodexem jsem se moc nezabývala, uvedu tedy jen nejdůležitější zákony.:
  1. Osud nesmí navazovat kontakt se svým svěrencem, ani se mu nesmí zjevovat v jakékoliv podobě.
  2. Osud nesmí ovlivňovat jiné osudy a svěřence.
  3. Osud je oprávněn k dohledu pouze nad jedním svěřencem.
  4. Osud nesmí zbytečně plýtvat přiděleným množstvím štěstí a neštěstí.
  5. Osud není oprávněn k falšování zbývajícího množství štěstí a netěstí.
  6. Osud je oprávněn k řízení se Murphyho zákony dle vlastního uvážení.
  7. Osud, jenž neprošel závěřečnou zkouškou není oprávněn k dozoru nad svěřencem.
  8. Osud, jehož dozor nad svěřenci se bude zdáti nezodpovědným, či jinak ohrožujícím, musí předstoupit před přezkušovací komisi
Je tam toho o dost víc, ale vypisovat to sem všechno nechci. Až přijde čas, tak se to naučím.
Nevím, kolik let trvá vzdělávání, ani jak probíhá zkouška, můj Osud dodržuje všechy zákony do puntiku, ale tuším, že to bude něco jako státnice, maturita a řidičák v jdenom. Hlavní je ale následující vlastní praxe. je pochopitlné, že hodně Osudů na začátku zazmatkují a ve snaze zpříjemnit novorozeňátku pobyt, vyčerpá většinu štěstí, které pak nezbývá pro další roky života a bohužel pak děťátko onemocní a při nejhořším zemře. takovýto jev není nijak treatán-žádný učený z nebe nespadl a sám Osud je z toho většinou naprosto zdrcený, takže další kárání nemá cenu. Další pokus je většinou také napytel, protože Osud, poučený z první nepodařené akce šetří na štěstí a chudákovi svěřenci tak připraví život plný neštěstí, který buď končí tím nejšťastnějším stářím, nebo to nožství neštěstí přesáhne mez únosnosti a dotyčný opět umírá. Ani tento nezdařený pokus se netrestá. Pouze se musí při každém neobvyklém úmrtí vyloučit úmyslné zavinění. Pokud se ovšem brutálně nepovade ani třetí pokus, začíná jít do tuhého a tuším, že při čtvrtém jde nebohý Osud před komisi.
Pokud neprojde, musí absolvovat celou školu opět od začátku.
Asi vám to přijde krapet nespravedlivé, ale spravedlnost neexistuje-to si jen lidé vymysleli nějaký pojem, který ani pořádně neumí vysvětlit.
Jak to vlastně funguje?
Osud kousek po kousku naplánuje člověku život a dotyčný svěřenec podle onoho plánu žije. Pokud ale dojde k vypotřebování štěstí nebo neštěstí, plán semusí změnit tak, aby došlo k vyrovnání. Osudu tedy v plánu vyleze jakýsi Warning a Osud musí celý plán předělat, ať chce, nebo ne. Osudy totiž vědí, co se stane, jednoduše vidí do budoucnosti, do té doby, než se v plánech objeví Warning.
Takže zkušené Osudy plánují život tak, aby se v malém množství střídalo štěstí i neštěstí, které pak můžou kykoliv unrat, aby ho zase jindy mohli přidat.
Můžu jen říct, že já jsem na začátku měla veliké štěstí, že se mým Osudem stal právě tenhle. Předpokládám, že už je v oboru nějaký ten pátek, tudíž jeho schopnosti jsou skvělé. To, jak mu všechno sedí do puntíku se vším ostatním, je neuvěřitelné. Ačkoliv ho často prosím, aby mi něco udělal jen tak pro radost a občas s ním vedu spory o tom, jestli to bylo opravdu nutné, je to opravdu skvělý Osud.
Obšas si říkám, "To byla ale smůla, to se takhle nemělo stát.", ale pak se stane něco moc pěkného a mě dojde, že to něco pěkného spotřebovalo právě to množství štěstí, které bylo ušetřeno dříve.
Vlastně celý život je takový kompromis. Někde se něčeho vzdát, abychom mohli mít něco jiného.
Pokud to bude takhle pokračovat, myslím, že budu mít docela pěkný život. Dokonce jsem změnila i pohled na ty své malé katastrofičky a místo toho, abych byla smutná, se těším, co pěkného mi to přinese příště.
Svůj Osud mám prostě moc ráda a těším se, až i já budu něčím osudem. Jen nevím, jak budu bojovat s tím svým odporem k plánování. Ale to asi přijde časem. Teď se musím učit to, co budu potřebovat u zápočtu.
Mějte rádi své Osudy ,tešte se na šťastné okamžiky a nesmutněte při těch nešťastných ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama