Strach vede k hněvu, hněv k nenávisti, nenávist vede k utrpení...Strach je cesta k Temné straně...

Konečně tváří v tvář.

18. října 2016 v 15:58 | Moje maličkost |  Střípky z mého života
Deset let uběhlo jako voda a najednou je po všem.
Asi tak probíhalo mé dumání během včerejší cesty domů z koncertu Paula Simona.
Kdo zde není poprvé, jistě ví, že Paul Simon je moje platonická láska forever, a že na jeho koncert jsem čekala jak Noe na pevninu.
Když jsem oplakala minulý zrušený koncert Simona a Stinga, smířila jsem se s tím, že můj sen se prostě nevyplní a že budu muset vymyslet stroj času, abych Simona viděla naživo.
Naštěstí jsem to ale dělat nemusela a místo toho jsem si koupila lístek na nový koncert Simona, nyní už bez Stinga.
I tak jsem ale musela čekat skoro půl roku, abych se dočkala.
A protože jsem člověk vytrvalý, dočkala jsem se.
Už od rána jsem se těšila a měla jsem takovou tu cestovatelskou horečku, kterou mívají lidé, co jedou třeba do hluboké Amazonie.
Já jela jen na Českomoravskou do O2 Areny v Praze, což bylo jen pár stanic metrem a busem, ale i tak dobrodružné, jak Gulliverovy cesty.
No, když jsem po stopadesáté zkontrolovala, zda mám všechno, hlavně lístek a peníze, začala jsem trošku šílet, protože bývám vždy nervózní, když se děje něco velkého.
Princ se chvíli smál a pak se mi radši klidil z cesty.
V O2 aréně jsem byla 1,5 hod před začátkem, kdybych náhodou měla problém najít své místo.
To nebyl takový problém, horší bylo, když jsem si kupovala pití, a místo toho, abych si kelímek od obsluhy vzala, tak jsem přepočítala vrácené peníze a šla jsem na WC.
Po návratu jsem viděla vysmátou obsluhu, jak na mě mává tím kelímkem.
Radši jsem se ztratila ke svému místu.
sedět pomalu uprostřed O2 arény sama na židli byl divnej pocit.
Lidi začali chodit až tak 30min před začátkem a já se modlila, aby si vedle mě nesedl nikdo vysoký.
Naštěstí se tak nestalo.
Koncert začal naprosto skvěle-objevil se Paul Simon.
Zahrál uvítací písničky a pak řekl, že ho těší být zase v Praze, že tu byl naposledy za Havlem a vyprávěl, jaké to bylo.
Pak zahrál starší písničky, představil kapelu a já se jen blaženě usmívala a tleskala do rytmu.
Což dělala celá aréna, takže jsem konečně nevypadala jediná jako trefená.
Světelné efekty byly taky supr.
Vlastně se jednalo o několik barevných světel mířících na velký závěs, což dělalo pěkné vzory, které vypadaly jako polární zář.
Mezi písničkami Simon vyprávěl o svém putování džunglí a o setkání s domorodými léčiteli, čemuž se chlámala celá O2 aréna.
Ke konci se většina z nás zvedla a začala party. Stáli jsem před podiem a skákali, mávali, tleskali a řvali jsme jak na konci války. Bylo to úplně boží, protože jsem niky nic takového nezažila.
Dokonce byly tři děkovačky a já se dočkala i živé verze Boxera, tudíž mise byla splněna.
Pekelně jsem si vyřvala hlasivky, což se v O2 aréně nestalo ani když jsem byla s tátou na hokeji.
Jak jsem řekla, bylo to naprosto boží. Splnil se mi můj dětský sen a mám zážitek na celý život.
Jo a hlavně jsem tam nic nezapomněla, ani kabelku, ani peněženku, takže dvojitý úspěch.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 18. října 2016 v 16:29 | Reagovat

Je moc fajn že sis koncert užila :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama