Strach vede k hněvu, hněv k nenávisti, nenávist vede k utrpení...Strach je cesta k Temné straně...

Polská zima a odtahovky

2. října 2016 v 12:32 | Moje maličkost |  Střípky z mého života
Nadešel čas návratu Princovy mamky do rodného Polska, tak jsme se všici sbalili a vyrazili do Mławy. Začátek jízdy supr. Předháněly jsme se s tchyní, kdo bude na Prince víc volat, aby zpomalil, jedli jsme sušenky a snažili jsme se kochat jízdou.
S Princem jsme plánovali, že při zpáteční cestě se stavíme za známým odtahářem, co sídlí u Liberce a co nevidíme-na Jižní spojce nás míjí jedna liberecká odtahovka. Tak jsme se zasmálí, zavzpomínali jsme na kolegy v práci a jelo se dál.
Nájezd na polskou dálnici byl fajny. Dálnice v Polsku jsou fakt pěkně udělaný, pěknej asfalt, hezké lemování, osvětlené-no prostě pěkné.
Co ale už tak pěkné není, jsou jízdní manýry Poláků. Jednoduše řečeno-jezděj jako kreténi. Ne tedy všici, ale fakt, že jsme potkávali jednu odtahovku za druhou, většinou naložené, to trochu vysvětluje. A nehod jako takových jsme potkali taky dost.
Nejzajímavější byl tahač s návěsem, který o svodidla rozpáral bok návěsu a náklad hezky vyskládal na dálnici. Efektní.
Asi o kilometr dál byl další kamion, pak osobák, dodávka a pak jsem přestala počítat.
Zjistila jsem, že největší oblibou kamioňáků na polských dálnicích je předjíždění pomalejších kolegů.
V reálu to vypadá tak, že v pravém pruhu jedou dva kamiony, jeden jede 80, druhý za ním jede 85.
A toho rychlejšího nenapadne nic lepšího, než nám vjet do prostředního pruhu a začít pomalejšího kolegu předjíždět.
A tímto zaplácnou dva pruhy na celou věčnost. Aspoň, že se většinou dalo oba předjet levým pruhem.
Při příjezdu do Mławy jsem zjistila velmi zajímavou věc: odtahovek tu bylo ještě víc, než na dálnici a nejpočetnější skupinou aut bylo Suzuki Swift. To by nebylo nic divného, kdyby to nebyla auta několika místních autoškol.
Letmým propočtem to vycházelo asi 2 auta autoškoly a 2 odtahovky na 1 obyvatele.
No přeháním, ale tolik autoškol na jednom místě jsem ještě nikde neviděla. Na křižovatkách se často stalo, že se míjeli 3 autoškoly a do toho jim vjela odtahovka. Ale nejvtipnější byl prostě ten fakt, že autoškoly jezdily jen ve Swiftech různých barev.
Ale město samotné bylo docela pěkné. Velikostně asi jako Kolín, část paneláková, část moderní novostavby, několik kostelů, fotbalový stadion, bazén a všude kolem lesy.
Princova babička a strejda bydlí ve starším domku se zahradou s topením na uhlí.
Bílé zdi, kameny, no prostě mi byla klendra už od pohledu. Typický hospodářský domek z minulého století.
Mława se nachází na severu, nahoře za Varšavou, což tepla taky moc nedodá.
Ale jinak byl dům pěkný. Fakt, že jsme dojeli někdy kolem půlnoci způsobil, že jsme se nedočkali žádných ovací v, jen babička se s námi přivítala, mě si přeměřila pohledem, uznala, že jsem docela fajn a šlo se spát.
Vzhledem k tomu, že Polsko má své postupy, řády a přístupy, měli jsme původně s Princem spát odděleni, jelikož nejsme manželé. Moje tchyně to ale vyřešila tak, že řekla své mamce, že když s princem bydlím, tak je to blbost.
Ok, tak jsme spali spolu, za což jsem ráda, páč jinak bych v posteli asi umrzla.
První den jsem se aklimatizovala do mrazu a hned na to jsem dostala rýmu. Děkovala jsem si, že jsem přibalila teplejší bundu, než jsem původně zamýšlela. Ale měla jsem přihodit i beranici, šálu a rukavice.
S Princem jsem se šla projít do centra. Ukázal mi nový park na náměstí, kostel, sochu Panny Marie ve sprše (soška a nad ní bylo osvětlení vypadající jako sprcha), několik domů jeho kamarádů, z čehož všichni byli v jiných zemích a nakonec jsme skončili v Lidlu, protože jsem chtěla čokoládku na mlsání.
Večer jsme pak prošli sídliště a farmářské stánky. Musím uznat, že zelenina vypadala opravu skvěle.
Většina dnů probíhala v duchu procházek po městě a sháněním jídla.
Dokonce jsme s princem zašli do pizzérky na supr pizzu.
Jo a taky jsme koukali nějakýmu týpkovi do zahrady, páč měl místo sádrového trpaslíka vystavený tank.
A pak začalo pršet a být ještě víc hnusně, tak jsem byli doma a hráli jsme s Princem hry.
Dokonce jsem se i začala chytat v polštině, takže jsem rozuměla většině věcí, ale odpovědět jsem dokázala jen ano, ne a kamion.
Ale babička mě přijala a dokonce si do mě a do Prince rýpla, když jsme procházeli kolem svatebního salonu.
Poslední večer jsem zašli na fotbal, což byl naprosto bomba zážitek. Fanoušci pořád zpívali a skákali a nadávali na rozhodčího. Dokonce jsem měla nejdelší polský hovor s cizím Polákem vůbec. Já si kýchla, ozvalo se "Na zdraví!" a já řekla " Děkuju."
Celý výlet se vydařil, ale bylo mi Prince líto, když se loučil s mamkou. Přeci jen, mít mamku 800 km daleko, není to nejlepší. Ale aspoň má jeho babička svou dceru zpátky u sebe. A za rok se zas všichni uvidíme, protože Princova ségra se vdává.

Musím uznat, že na svou tchyni těším. A těším se, až zase pojedeme do Polska.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lina Slayer Lina Slayer | Web | 24. prosince 2016 v 7:36 | Reagovat

Tak ten tank by mě asi taky uchvátil, zajímavé :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama